Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

To uteklo! Jako by to bylo dnes, co jsem si donesl domů novou kazetu řeckých temně melodických (tehdy ještě krapet blackových) Nightfall s jejich druhým albem Macabre Sunsets. Vzhledem k tomu, že nebyl internet a k časopisům, respektive fanzinům jsem se dostal čistě sporadicky, mylně jsem se domníval, že se jedná o pirátskou kazetu a Macabre Sunsets je prvním albem a debut Parade into Centuries se svojí čistší produkcí a jemnějším stylem albem druhým. Macabre Sunsets mě doslova válcovalo expresivními výboji vzteku a bolestnými melodiemi hnanými ve svižném tempu. Tam, kde bylo Parade into Centuries v podstatě klidnou nahrávkou s čitelnějším zvukem, byl následovník hrubiánem a sestupem ke špíně a podzemní auře. Zároveň se dala lehce rozpoznat větší snaha o členitost a kompoziční pestrost. K mému zmatku posléze přispěla následující deska Athenian Echoes, která se víceméně vracela ke stylu debutu a sirnatá černota Macabre Sunsets prakticky zmizela

Kazetové vydání Macabre Sunsets mělo červenočerný booklet s poutavou grafikou, texty a fotkami. Je mi líto, že jsem kazetu během času kdesi potratil. Jak šla léta, na desku i Nightfall jsem zapomněl. Před časem jsem si na moment kapelu připomněl s deskou Cassiopeia (naše recenze), ale opět v záplavě novějších a zajímavějších nahrávek na řecké draky zase zapomněl. Ani nevím, proč jsem si na první desky Nightfall vzpomněl a jedné z nich propadl.

Primitivní atmosféra Macabre Sunsets splývá s členitostí nápadů, ponurou majestátností a melachancholií celku. Tenkrát mi to tak nepřipadlo, ale nyní slyším jasné paralely k Septicflesh (tehdy Septic Flesh) na jejich debutu Mystic Places of Dawn z téhož roku. Jen s tím rozdílem, že Nightfall do svého stylového kotlíku navíc míchali koření blackové. Rovněž bylo už tehdy jasné, že Septicflesh mají předpoklady stát se veličinou a že jsou daleko zdatnějšími muzikanty, kdežto Nightfall zůstanou stále onou podzemní smečkou.

Z dnešního pohledu legračně nazvučené synťáky výslednému dojmu z Macabre Sunsets příliš nepomáhají. Já však mám stále na mysli tehdejší pocity, kdy jsem miloval krásné spojení klapek s tklivými sólovými vyhrávkami a veskrze temnou náladou jednotlivých skladeb. Tehdejší kytarové duo Chris A. (neplést si s Chrisem A. ze Septicflesh) s Mikem G. mělo ještě dostatek prostoru k sebevyjádření a netrpělo zatím Efthimisovým ředitelstvím, jak tomu bylo v dalších letech. Ten na albu nahrál vedle zpěvů i basu, kytary, klávesy i veškeré orchestrace. Proto stojí za povšimnutí, jak skvěle všechny nástroje fungují dohromady a jak se vzájemně doplňují. Proto je dobré vyzdvihnout Efthimisovo aranžérské umění, kterému dal přednost před představou vlastní velikosti. Rytmus držel pevně v rukou Kostas Savvidis (Kawir, Diavolos, Soulskinner). Jeho hru jsem plně docenil až časem, kdy jsem se naučil v hudbě číst a ne jen vnímat nejhlasitější nástroj a podle něj mlátit čupřinou.

Macabre Sunsets bylo natočeno v třiadevadesátém v athénském M. L. Studiu a masteringem ošetřeno francouzským kytaristou a zvukovým inženýrem Didierem Chesneau ve studiu Sonic Contact. Vzhledem ke stylové špíně nahrávky a Didierovým ostatním aktivitám je zřejmé, že zdánlivě špatná produkce mohla být záměrem nebo i nepochopením. Z mého pohledu o špatné produkci není řeč. Ať je to jak chce, album je takové, jaké je a díky tomu si ho celou dobu pamatuju jakožto výjimečné. Vlastně i díky jeho výjimečnosti nejen v rámci diskografie jsem se už tenkrát pídil po podrobnostech ohledně vzniku alba a nelehký zvuk mě nutil nořit se k jádru skladeb a rozeznávat důležité detaily a uvědomovat si jejich důležitost v rámci celku, do kterého pak zapadaly.

Doposud si užívám efektivní elegance krásných melodických celků s výraznou baskytarou, která nedává kytarovým diktátorům nic zadarmo. Musí se hodně snažit, aby posluchač nezačal poslouchat vedle dominantních kláves napřed basu a až pak kytary. Album plynule sleduje duchovní cestu s bojovnými pasážemi vnitřní i vnější formou. Poeticky dramatické rozervání se občas jakoby rozpadlo na kousky, aby se po chvíli dostalo přes nádherné vyhrávky a melodické linie dostala k vygradovanému závěru. Macabre Sunsets v podstatě znamenalo vrchol Nightfall i krásnou ukázku řeckého metalu se vší jeho parádou.