Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Negativa - Negativa

NegativaNegativa

Sorgh23.12.2011
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Quebec, Kanada, rok 2005. Cosi se dere z podhoubí tamní smrtelné scény a po chvíli s údivem pozoruji, že je třeba na světě přivítat nové seskupení toužící trýznit a deptat náročností své práce. Řeč je o deathmetalové sebrance kanadské provenience, skupině Negativa.

Jejími pilíři jsou dva členové Gorguts – Steeve Hurdle a Luc Lemay, kteří zde, a nebojím se použít to slovo, týrají nebohé kytary. Dalšími do mariáše jsou Etienne Gallo za bicími a Miguel Valade basující. Dle dostupných info se k nim na čas přidala i sličná děva, nějaká Roxanne Constantin, ale to se desky, kterou hodlám podrobit studiu, ještě netýká. Tohle miničko natočili v sestavě čtyř chlapíků, ještě s Dominiquem Lapointem na pozici basa, kde ho posléze vystřídal Miguel. Toliko o sestavě. Mini CD Negativa je jediným zákuskem, kterým nás mohou Kanaďani oblažit. Víc toho bohužel nestihli. Tak se na to mrknem, věc má tři kousky, moc se nezdržíme.

 

Jak jsme zvyklí u Gorguts i tady nás hned od úvodu vítá disharmonie a kakofonie rozeklaných zvuků. Pro neznalé těžko se orientovat, my co víme trsáme do rytmu. Ano, typický rukopis, který známe právě od jejich blízkých příbuzných, je tady se vší pompou a snaží se nás, avšak marně, naprosto rozladit. Vrzání a skřípot vercajku se probíjí skrz střední ucho až do hlavy a způsobuje fatální vibraci v kostěném labyrintu. Druhá věc mě překvapila totálně funerálním tempem, za které by se nemuseli stydět ani ty největší ikony světového doomu. Potácející se průvod jen ztěžka nese futrál s ostatky, nohy se podlamují a hrozí ztráta rozkládajícího se nákladu. Je to trudná a zapeklitá věc. Osoba nepoučená by hádala buďto naprosté šílenství protagonistů anebo snad zkoušku nepříliš zručného kvartetu. Já však o genialitě nepochybuji a kochám se. Úsměv se mi dere na rty, když kvičící kytary odehrávají finále do ztracena. Ve třetím fláku se vracíme do typické roviny NegativaGorguts. Snad aby nám trošku vrátili rovnováhu těžce vychýlenou předchozím kusem, ocitáme se opět ve světě chaosu a nočních můr, o kterých bychom ani nechtěli vědět nic bližšího. Zůstaňme v zóně poslechu a radujme se z „bezpečí„ reality.

 

Koho už nudí poslech tuctovek a lehce předvídatelné hudby, ten možná uvítá deci kumštu, který není těžko zaměnit za projev šílenství. Dá se na to náhlížet i z téhle stránky. Mně je ovšem bližší myšlenka muzikantské avantgardy a svobody, kdy se v hudební tvorbě může jedinec doslova vybláznit. Cesta Negativa je mi blízká, nacházím v ní krásnou a sympatickou složitost vkusu. Zdá se, že Negativa pokračují tam, kde prozatím skončili Gorguts. Na poslech těžce identifikovatelné rozdíly, podobnost, až bych řekl stejnost, je zde neoddiskutovatelná. Komu to vadí, jeho problém. Mně ne, jsem rád, že odkaz Gorguts žije dál.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky