Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zvolání „můj Bože!“ je v kontextu téhle desky namístě a souhlasem s jejím zasláním k recenzi jsem si řádně naběhl. Možná jsem jen čekal něco jiného, možná jen Like Fool patří k místní divizi a chtít víc je už z principu mimo, a možná jde prostě jen o demonstraci toho, kde se česká metalová scéna až na pár výjimek nachází. A na přední části těla to není. (Za ty výjimky si z poslední doby dosaďte třeba tohle nebo tohle.)

Současná poloha Like Fool má nejblíže k thrash metalu, ostrému, snad i nasranému podobně jako u Debustrolu, kterému sice nechybí slušný groove (místy, když přivřeme oko), ale kterému hlavně chybí nápaditost a aspoň trochu větší než malá snaha vymanit se z dvacet let (a možná víc) starých vzorců a představ o tom, jak by mělo znít dobré metalové album. Největší slabina? Jednoznačně kostrbatá kompozice písní, u kterých mě vůbec nenapadá, proč by je měl přijmout za své. Nenacházím žádný jednoznačný hit či silnou a výraznou skladbu, žádný zapamatovatelný a současně povedený motiv, který bych měl chuť si zařvat společně s kapelou. Právě naopak - neustálé opakování poměrně krátkých pasáží mnohokrát za sebou na malé ploše ve mě vyvolává téměř úplně alergickou reakci. Došel jsem dokonce tak daleko, že jsem spočítal počet opakování sloganu „oko za zub, zub za oko“ v šesté skladbě a došel jsem k číslu dvanáct. Trochu nápaditosti prosím... K tomu přidejme vyloženě primitivní kytarové riffy a popěvek najnajnajnaj (pevně doufám, že jde o recesi a že to není myšleno vážně) a prototyp songu neslučitelného s mým vkusem je na světě.

A takových je většina. Tahle poskakující šablona skladeb se bohužel promítá do celého alba a vlastně celých těch téměř 50 minut je šito podle jednoho mustru. Za něj si dosaďte především jednoduché riffování, nasrané a současně nepříjemné frázování textů, sem tam nic moc sólo a celkově maskulinní metalový odér, který uvízl někde na půli cesty k opravdové uvěřitelnosti, a má mnohem blíž „zlému výrazu“ takových Arakain nebo Škwor.

Další záležitostí, která se dle mého nedaří ani dost málo (a která tak nějak souvisí se vším dříve uvedeným), je jednak schopnost vygradovat skladbu do nějakého chytlavého refrénu, a pak udržet jednoznačný směr, který by ve výsledku usnadnil posluchačovu cestu k tvorbě Like Fool. Kapela evidentně nechce hrát zcela přímočaře, často zasekává, mění rytmiku i tempo, ale tím (počítám zcela neplánovaně) kouskuje a ničí i tu malou groovy radost, která se občas objeví. Je prostě potřeba si přiznat, že progresivnější ambice či technicky složité skládání a hraní není na pořadu dne (Like Fool skutečně nejsou Voivod) a napsat pár jednodušších skladeb bez zlého výrazu by nemohlo uškodit.

Částečnou satisfakci jinak prehistorického dojmu tvoří zapojení elektronické stopy (nejvýrazněji asi v „Hoř“), které sice zavání inspirací u Dark Gamballe či Insanie, ale které alespoň částečně nahlodává jinak stereotypní produkci LF. Bez obšírnějších poznámek ponechám jednak zpracování CD edice, jehož grafika se mi nelíbí (můj problém), a pak české texty, které jsem po celou dobu poslechů vstřebával spíš povrchně a bez motivace zajít hlouběji.

Závěrem můžu říct jen to, že velmi dlouhou dobu jsem neslyšel album, které by se tak zásadně rozcházelo s mým současným pohledem na metalovou muziku. Záměrně nepíšu nic o špatné desce - je mi jasné, že chlapi do ní dali maximum toho, co mohli a uměli, a to, že moje priority jsou úplně jinde, ještě nedělá z „Mon dieu“ tragédii. Na druhou stranu, pokud bych měl nějak vystihnout album „typicky česky metalové“, řekl bych Mon Dieu.