Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nemrud - Ritual

NemrudRitual

Ruadek13.8.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Retro-rocková pecka z Turecka v nostalgickém duchu sedmdesátek, která nechá vzpomenout na mnohá velká jména. Výborné album, které se skvěle poslouchá.

Kolik znáte Tureckých kapel? A jak velká část z nich je skutečně dobrých či zajímavých? Za sebe se přiznám, že s kapelou Nemrud je to má první zkušenost a jsem velice rád, že to je zkušenost velice pozitivní. Nemrud neběsní v black metalovém hávu vlčím ani neflusají hlínu okolo sebe v drtivých kanonádách sonického třesku za tření nakupené mizantropie. Nemrud hrají jistou fůzi sedmdesátkového psychedelicky-space rockového pohledu na kytarový žánr. Jejich muzika nevoní medem, nechutná po oříškách ani neomámí cizokrajným kořením. Svádí nostalgií a má svou osobitou sílu.

 

 

Ritual se brodí až po prsa v odkazu space rockového feelingu Pink Floyd, netají se ovlivněním raných Eloy a vytahují z dunivého rytmu sedmdesátek to nejlepší, co jim vlezlo pod nos. Čtyři písně se zdají docela málo, ale opak je pravdou – Nemrud se s tím nepářou a hned v úvodu servírují desetiminutovou kompozici plnou hard rockových riffů a těžkých rytmů, ve které prakticky hned ukážou celou svou paletu výraziva. A že si jejich hudbu zamilujete (máte-li rádi tento retro styl) velmi lehce. Ritual je plný melodických nápadů, které sice neboří hranice originality, ale mají výborné načasování. Druhá Sorrow by Oneself je potom daleko pohodovější tváří Nemrud s větším prostorem pro klávesy, které používají tradiční paletu (jiný rejstřík si v tomto případě ani neumím představit). Na zpěvu založená Light uplyne rychle a připraví na poslední velké sousto, přes osmnáct minut dlouhou Ritual, která patří k vrcholu alba ve všech jejích částech. Vzpomenout zde lze i na Riverside, kteří rádi používají dunivý šlapákový podkres, aby kolem něho pomalu, pozvolna, rozpoutali podmanivé kresby. Výborná práce s motivy posune skladbu až do slušivého kvapíku, který se přehoupne do druhé poloviny a paličkově vyťukávaného rytmu. Návyková píseň uplyne rychle, aby ve čtrnácté minutě ovládla posluchače řízným rozjezdem, postupně vyvozeným ze základní melodické linky. Velmi vkusné, dobře složené.

 

Chválím celou sestavu včetně Merta Göçaye za mikrofonem a kytarou, jehož civilní projev kapele výborně sedí. A zbytek sestavy šlape jako hodinky. Kapela se zajímavým způsobem vzdálila od své prvotiny – Journey of the Shaman. Ta byla více klasická, méně experimentální, kapela ještě hledala svůj správný výraz. Dnes mohu říci, že jej našla a že vydala jedno z pozoruhodných retro-rockových alb minulého rocku. Nemrud nejsou ani výraznou psychedelií, ani moc space (ani spice). Jsou kapelou ve vlastním vesmíru, která čerpá od nejlepších mistrů v oboru a zároveň jen suše nekopíruje.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky