Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na úvod si dáme nějaká fakta. Popidum je sólový projekt Josefa Podzimka, kterého někteří možná znáte coby kytaristu turnovské deathmetalové kapely Livores Mortis. Pokud neznáte, nic se neděje. Josef Podzimek totiž odložil kytaru, nakoupil klávesové nástroje, nějaké zvuky a svůj projekt pojal z trochu jiného konce. Klávesově, nemetalově, svým způsobem odvážně. K tomu všemu otevřel česko-latinský slovník, vybral názvy skladeb a teď se milý český fanoušku namáhej a snaž, co znamená Hic Et Nunc a z jakého důvodu jsou u všech slov použita velká písmena! Jak píše František Fuka, je to prostě WTF!

Debutové album Desiderium o slušné hrací délce třiačtyřiceti minut vyšlo jako lisovaný kompakt v papírové pošetce a v nákladu samotného autora. Stojí necelou stovku a obsahuje něco, co nelze vystihnout jedním nebo dvěma slovy. Předně je třeba napsat, že deska je od začátku do konce falsum. Hraje si na něco, co není. Bude vám připomínat symfonický orchestr, ale nebude to symfonický orchestr. Uslyšíte imitaci kotlů a jiných bicích nástrojů, ale nic takového tam není. Uslyšíte imitaci houslí a violoncella, ale nikdo ani chvíli nedržel v ruce smyčec. Je sice pravda, že nikdo netvrdí opak, ale to mi jako omluva nestačí.

První pětice skladeb je aranžérský pokus o symfonickou hudbu pomocí současných možností klávesových rejstříků. Zcela záměrně píšu aranžérský, protože kompozičně se pohybujeme na úrovni slabé filmové hudby nebo spíš ambientu, tedy víceméně nevýrazného pozadí, které má za účel dokreslovat jinou, důležitější scénu. Pokud to byl záměr, v pohodě, ale pokud bylo snahou nahrát samostatně fungující a životaschopné skladby (což je můj dojem), je mi líto. Rozhodně si nepřisvojuji ambice hodnotit tyto kompozice z hlediska měřítek klasické hudby, jakkoliv klasickou (chcete-li vážnou) hudbu poslouchám velice rád, ale z toho mála, co vím, mi mnoho pozitivního nevyplývá.

Otázkou jaksi zásadní je, jak toto album celkově uchopit. Pokud jako touhu autora vyzkoušet si něco jiného oproti domovské kapele, vlastního a po své linii, lze Desiderium takto chápat, přijmout a nepřisuzovat mu další ambice. Při podrobnějším zkoumání totiž vyjde najevo, že přednesené klávesové rejstříky fungují poněkud samoúčelně, kompozice nikam nesměřují (typicky Panta Rhei, prakticky ale všude), nevyvíjí se, a když už neví kudy kam, skončí fade-outem (Desiderium). V podstatě jde o jakési motivy, fragmenty, které se zjevují odnikud a neznámo kam zase mizí (Mysterium). Kladem by mohla být jistá snová atmosféra mířící k už zmíněným horizontům ambientu, ale i ta je bohužel narušena dle mého nadměrnou razancí a nadužíváním imitací bicích nástrojů (Immortalitas).

Pocitu celkové plochosti jednotlivých skladeb napomáhá i prakticky nulová práce s dynamikou, která by u podobné produkce měla hrát zásadní roli. Ale nehraje. Oproti tomu budete mít celou dobu pocit, že někde na plátně má běžet nějaký nepříliš povedený, levný výpravný film, ke kterému by se některé úryvky coby doprovod docela slušně hodily. Jenže na samostatné hudební album to je tak trochu málo. Úplně stranou pak nechávám taneční pokus Saltatio, který se na desce objevil - pevně doufám - nějakým nedopatřením.

Z nahrávky lze na jedné straně snadno nabýt pocitu, že disproporce mezi reálným světem podobné hudby a světem autorových představ je velká, na straně druhé pak dohnat ten vnější svět asi nebylo cílem, spíš zbožným přáním. Pozitivum lze vidět už jen v odvaze podobné téma uchopit a nějak se s ním poprat, a samozřejmě i v jisté jedinečnosti v rámci domácí podzemní scény. Je pravda, že například projekt Aleše Vejnara Avarp (ZDE) nasadil laťku hodině vysoko a že srovnání těchto dvou nahrávek je čistá kontumace, nicméně s ničím dalším moc porovnávat nejde. A neodvažuju se soudit, jestli je to dobře nebo špatně.