Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Až do nedávné doby jsem bral Skaphos jako zajímavý kousek na black/death metalové scéně. Francouzští smrťáci mají s aktuální řadovkou Cult of Uzura tři dlouhohrající nahrávky, kterým nelze upřít nepopíratelnou kvalitu. Na Skaphos jsem narazil, když před pár lety hráli v Brně. Naprosto neznámou kapelu jsem si užil víc než hlavní kapelu. Skaphos byli zejména technicky založenou hordou s přesahy k disharmonii. A ano, to je minulostí. Skaphos jsou nyní kapelou nořící se do hlubokých propastí, rozpracovávající silnou atmosféru a zároveň nesrovnatelně extrémnější styl hry, než kdy dřív.

Cult of Uzura je rovněž prvním počinem, který vyšel pod značkou renomovaného vydavatele, kterým je bezesporu veličina Transcending Obscurity Records. Můžeme si všimnout chytlavějšího frontcoveru i výrazného zvukového kabátku. Samozřejmě, že je nejdůležitější hudba, to je bez debat. I zde spatřuji ohromný skok jak po straně kompoziční, tak instrumentální či vokální. První dvě nahrávky srovnatelně držely linii, avšak na Cult of Uzura se Skaphos vzdálili své minulosti na míle daleko.

Cult of Uzura posluchače láká rituálními nápěvy, chorály, které výtečně doprovází masívní deathové, potažmo blackové hradby. Kapela si vyhrála s gradací kompozic, jejich dramatickými zvraty, což z poslechu činí velice zábavný zážitek. Ve skladbách se toho děje docela dost, ale zároveň drží pěkně pohromadě. Vzteklé výjezdy střídají vyhrávky jednak kytarové, ale také basové (basa je významným činitelem a hybatelem děje) či rytmické (lahůdkové hrátky stojí za samostatný poslech).

Třináct skladeb a padesát minut je v podobném stylu vlastně hodně, avšak nejedná se o nestravitelné sousto. Jak už jsem psal, skladby jsou pestré, plné atraktivních nápadů. Muzikanty jejich hra baví a onu radost přetavili do nahrávky. Ani se neděje častý jev, že se pustí nejlepší na začátek a postupně vše usíná. Na Cult of Uzura je každá skladby odlišná od ostatních a je jedno, zda je na začátku, uprostřed nebo na závěr. Vynikajícím eposem se mi jeví Mad Man and the Sea, hoblující The Alchemist, kde do deathové brutality krásně hraje akustická kytara. Odlišnou avšak pekelně psychedelickou s hostujícím ženským altem je The Offering. Lovecraftovsky laděný obal i lyrika se v The Offering dle mého názoru nádherně vyjímá. Když myslíte, že už nic lepšího nemůže přijít, sekne vás závěrečný monolit All Shall Be Now Itself the Sea, jehož atmosféra je vskutku hlubinná. Nezmínil jsem úvodní skladby, ty jsem si skoro přeposlouchal, protože když jsem měl málo času, pustil jsem si vždy titulní brutální rituální hymnu a vynikající nářezovou One Eyed Terror.

Skaphos vyrostli a přiznám se, že jsem to nečekal. Jejich hudba je najednou ohromujícím zážitkem, doslova lahůdkou, přičemž v ničem nezanevřeli na vlastní minulost. Jen ji přetavili do mnohem většího extrému, kde hráčská zručnost otevřela tvůrčím možnostem brány do všech stran. Laťka je nastavena vysoko. Podaří se Skaphos příště tuto laťku překonat?