Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Smutná skutečnost nedávného skonu zpěváka Warrela Danea, frontmana dvou významných amerických metalových kapel Nevermore a Sanctuary, mě nenechala spát do té doby, než jsem ji uchopil jako příležitost pro připomenutí alba, které řadím už mnoho let mezi své nejoblíbenější posluchačské kratochvíle. Nepochybně pouhá náhoda tomu chtěla, že jsem po albu Dreaming Neon Black sáhl ještě předtím, než se první zmínky o nečekaném úmrtí vokalisty začaly šířit kyberprostorem a asi právě proto, že jsem je v uplynulých dnech protočil několikrát, mě chmurná prosincová novinka zasáhla silněji než bych čekal. Výsledkem je dnešní pieta v podobě recenze na nahrávku, která za pár týdnů oslaví 19 let od svého vydání.

Nevermore si respekt u fanoušků získali brzy po svém založení a bylo jen otázkou času, kdy prorazí blánu úspěchu naplno a třeba i předčí dosavadní mety dosažené ještě pod emblémem Sanctuary. Bod zlomu se nachází někde v roce 1999, kdy tehdy čerstvé album Dreaming Neon Black ohromilo mnohá metalová média a ekonomicky silná stáj Century Media, cítící šanci prosadit svého koně víc než kdy předtím, zajistila vydatnou koncertní propagaci novinky. Nevermore tak definitivně vystoupili ze stínu Sanctuary, kam se vrátili až o jedenáct let později během temného období, které vyústilo v rozpad kapely v roce 2011. To už jsme ale zase moc daleko, tak se vraťme ještě o pár let zpátky, neb řádky o albu z roku 1999 už netrpělivě poskakují po monitoru a dožadují se pozornosti.

Dreaming Neon Black je koncepčním albem zabývajícím se osudem člověka, který se těžce vyrovnává se ztrátou blízké osoby. Truchlí, nevěří, odmítá boha, myslí že je pes, ztrácí sílu žít a hodlá splynout s hlubinou, z níž na něj jeho milá promlouvá. Historka, kterak Warrel Dane slýchaval ve snech pláč a volání o pomoc své dávné přítelkyně, která kdysi spadla do osidel jakési náboženské sekty, aby se pak po ní slehla zem (resp. zavřela hladina), je dobře známá a už docela otřepaná, ale jako inspirační zdroj posloužila nadmíru vhodně. Atmosféra nahrávky je temná a studená jako říjnová koupel v Brčálníku a nohy dívky na obalu (hodil ji tam Travis Smith) nejsou promodralé jen tak pro nic za nic. Ani na posluchače nečekají zrovna hřejivé okamžiky.

Nahrávka má jednu zásadní vlastnost, která mně kdysi činila potíže při trávení, kladla nástrahy při snahách do díla pořádně proniknout a která ve zcela opačném smyslu pracuje s mými emocemi i dnes. Co dříve bylo překážkou a bahnem, z níž holina ne a ne vytáhnout, dnes je laskominou a bahenní lázní hojící bolístky a vyhlazující vrásky. Je to zvláštní forma ošklivosti a hrubosti, kdy nepříjemné tóny brnkají na nervy, disharmonické riffy šikanují posly harmonií a melodické vrcholy přicházejí jen zřídka jako milosrdná odměna za výdrž. Co je vlastně hezkého na skladbě The Death of Passion? Nebo refrénu Poison Godmachine? Inu, hezkého pomálu, ale uhrančivého mnoho. Počínaje Daneovým agresivním a jedovatým hlasem, přes živelnou rytmiku až po úžasně kousavé thrashové kytary a komplexní Loomisova/Calvertova sóla. K tomu všemu je potřeba se prosekat nevlídným porostem trnitých křovin, jinak to nejde.

Naopak od začátku vábivá a přitažlivá je tíživá atmosféra nahrávky, která eliminuje obrazy hrající kapely na minimum a přiživuje zejména potemnělé jezerní scenérie a ochlazuje vzduch. Hlavní hrdina to nemá jednoduché a skrze nahrávku máme možnost nahlédnout do útrob soukolí jeho zlomené duše. Myslím, že zmíněné charakteristiky, vztahující se k tomuto albu i vystihující podstatu kapely, jsou příčinou toho, že Nevermore mají jako jedni z mála svého druhu otevřené dveře i k posluchačům mnohem extrémnějších stylů, u nichž je power metal za normálních okolností konfrontován spíše se vztyčeným prostředníčkem než s roztočenou řepou. Ačkoli jsou na Dreaming Neon Black pomalejší skladby, některé dokonce balady, o vyměklosti nemůže být řeč a pokud Nevermore zrovna nepráskají řetězem o beton, útočí s těžkou dekou na zranitelná místa. Titulní skladba nebo The Lotus Eaters jsou baladické skladby, ale láska a milování je z nich cítit pouze jako submisivní doprovod dominantního zoufalství, které skrze Daneův přesvědčivý přednes rozdává rány dle libosti. A to vůbec nemluvím o finálním rozloučení Forever, které je sice krátké, ale fatální.

Nevermore dokázali na většinu svých desek dostat kromě hráčského umu a skladatelské invence i pořádně těžký kufr emocí a nálad, což o Dreaming Neon Black platí dvojnásob. Jako koncepční album drží nejvíc pohromadě a dle mého dlouhodobého (a tím pádem již trochu zkresleného) soudu jde o jejich nejlepší práci. Chytlavější materiál nabídli spíše o pár let později, ale to vlhké fluidum a hmatatelný chlad, to nacházím jenom tady, zakonzervované, kdykoli připravené udeřit a ochromit.