Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Okolnosti a informace do sebe občas zapadají až s postupem času a to, že tahle mladá finská kapela spojila v roce 2018 síly se svými krajany Besra na společném splitku, jsem si dohledal až při shromažďování podkladů k aktuální recenzi. Besra jsem svého času zachytil, poslechl a s pocity módně zabaleného nic zase odložil. Atlases jsem zaregistroval až později a pravdě se blíží spíš to, že docela nedávno, kdy se ke mně dostala jejich první deska Haar z roku 2019. Moje pocity z ní by se daly jednoduše shrnout tak, že kapela ještě trochu hledá sama sebe a zkouší do nějakého logického celku poskládat všechny možné vlivy a postupy, které jí připadají odpovídající jejímu naturelu.

Snad by stálo zato hned v úvodu prozradit, že muzika Atlases zapadá do post-metalového žánru, což chápu, že dokáže být strašně široký pojem, do něhož se schová všelicos. V jejich případě by se o žánrovém rozletu a docela okatě přiznávaných inspiracích dalo psát dlouho a poměrně obsáhle, což by v konečném důsledku nemuselo pro kapelu vypadat úplně lichotivě. Jestli je něco hodně slyšet, tak docela zajímavý mix houpavé rytmiky KoRn, současného metalu reprezentovaného francouzskými Gojira, přístupu ke kompozičním gradacím po vzoru Cult of Luna a zcela typických atmosférických post-rockových pasáží. To všechno tam je a možná jsem trochu nepřesně uvedl, že se jedná o nějaký mix. Minimálně na prvním albu Haar byly jednotlivé přístupy docela přísně separovány a jednotlivé skladby či jejich hodně dlouhé pasáže se zcela zřetelně profilovaly buďto v metalové hrubosti s ostrými kytarami a docela hutným vokálním projevem, nebo naopak bloumaly v post-rockovém oparu a nepokrytě hrály na city.

Možná někde tady pramenily výsledné pocity z první desky, u které jsem slyšel kapelu trochu nerozhodnou v tom, co chce hrát, a při poslechu jsem se musel docela často přelaďovat z jedné polohy do druhé. Pro ilustraci si zkuste dát dvě po sobě jdoucí sklady - Monolithe, která v úvodu jakoby vypadla z pera KoRn, a následnou Seasons Aligned, která je zase typická post-rocková náladička. A když už v tom budete, nechte desku hrát skladbou Earth into Ocean, v níž vám to možná hodně připomene ... ano, The Ocean.

Možná trochu velkým obloukem jsem se konečně dostal k aktuální, druhé desce Woe Portrait, nicméně mi přišlo důležité zasadit informace do kontextu. V některých ohledech se totiž Atlases mnoho neposunuli a především výše zmíněné vlivy a uvedené kapely lze zaslechnout i tentokrát. Hned od úvodních tónů Dreadlight jsou strašně moc slyšet KoRn (nástup desky Issues, 1999) a potom Gojira v dřívějším období (ta dnešní už je jinde). Celkově jde o celkem tvrdou skladbu, na albu jich podobných už moc není a další dění nahrávky směřuje spíš ke klidnějším vodám. Elektronikou skvěle prošpikovaná Halos nebo výborně vystavěná a vygradovaná Eternia svědčí docela jasně o tom, že Atlases dorůstají a nabývají na jistotě, byť i tady si občas nelze nevzpomenou na jejich krajany Ghost Brigade, kteří to mimochodem loni zabalili. Kapela vedle sebe dokáže velmi efektně stavět klidné pasáže s následným krátkodobým vzplanutím, v němž (možná až překvapivě) nijak neruší na poměry žánru hodně ostrý vokál. Celek ale působí velmi přirozeně a posluchačsky vděčně.

Zajímavou výjimkou v jinak poklidném pokračování desky, které v první půli skladby Phoenix Trail lehce atakuje hranici kýče, je druhá část The Unsung Lament nazvaná Silhouettes, kterou mám díky její tvrdosti a razanci moc rád. Vedle úvodní Dreadlight a některých částí předposlední Solarist jde o nejhutnější porci dnešního menu a byť se při jejím poslechu nedokážu zbavit dojmu, že se pro jednou dali dohromady KoRn s The Ocean, je to pořád skladba, která dokáže rozproudit krev v žilách. Možná právě absence vyloženě jalových pasáží a poměrně vydatné střídání razance a lehkého post-rockového oparu je důvodem, proč se Woe Portrait poslouchá velmi dobře - neustále udržuje posluchače ve střehu, přechody ze sklepa na půdu zvládá přirozeně a když už dojde na rychlý prostřih, má to vždycky opodstatnění a nějakou myšlenku.

Z tohoto pohledu je Woe Portrait velmi slušná poměrně současná deska, kterou stejně jako kapelní debut Haar brzdí zcela zřetelné a mnohdy hodně okaté inspirační vlivy. Možná někde tam leží hranice mezi druhou a první ligou, kam Atlases možná míří, ale zatím rozhodně nepatří. Zvukově album nechci příliš hodnotit, poslech na počítači mi k tomu nedává moc argumentů. Nahrávka vznikla téměř celá v režii kapely, konkrétně baskytaristy Jerkka Peräläho, a až na finální mastering putovala do finského Virtalähde Mastering. Současné požadavky podle mě splňuje bez obtíží a produkci rozhodně nelze hodnotit jako domácí nebo vyloženě podzemní. Míra sterility nicméně hodně převažuje nad živostí a přirozeností, což chápu, že je trend a kapele to asi nelze mít za zlé. Každého volba.