Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nishaiar - Nahaxar

NishaiarNahaxar

Ruadek19.7.2021
Zdroj: Flac (zakoupeno na Bandcamp profilu kapely)
Posloucháno na: Doogee Y8 Plus + Poweramp + Niceboy Hive 2 Joy
VERDIKT: Velmi specifický zážitek, který není ani tak metalový, jako plný odkazů na svou domorodou kulturu.

Blackmetalová deska od kapely z Ethiopie. Jaká hudba může být produkována ve východní Africe? Tento příspěvek bude hodně exotický, protože tohle je hodně jinde, než jste u metalu zvyklí. Pro kapelu Nishaiar je to každopádně již pátá deska, jsou aktivní od roku 2016, takže nepřicházejí jako nováčci. A na desce Nahaxar je to hodně znát.

 

Každého příznivce černého kovu musím varovat, že se nejedná o black metal v pravém slova smyslu. Kapela se sice snaží svou muziku takto označovat, jde ale o hodně vzdálený počin všemu tomu severskému zlu, které bychom mohli očekávat. Je tam pouze „otisk metalu“, který by mohl, ale zároveň i být nemusel, přítomen. Deska Nahaxar je zvláštním, hodně intenzivním prožitkem. Je to rituální muzika, dokáže být hlubokou vnitřní cestou, která si z metalu bere pouze intenzitu. Mnohdy jsem měl pocit, že se účastním spirituálního rituálu než pouze toho, že poslouchám metalovou desku. Jste v Africe, která prostupuje muziku ze všech stran.

 

 

Nishaiar jsou prostoupeni krajinou, z jaké pocházejí. Africká kultura je dodnes v mnohém založena na starých pravidlech, vycházejících z přírody. Jejich vnímání duševního bohatství je zprostředkováváno rituálními tanci a rytmy, jaké se odrážejí právě v muzice Nishaiar. Metalové prostředky jsou tu pouze jednou z mnoha možností jak se vyjádřit. Upřímně bych se nedivil, kdyby kapela v budoucnosti metalovou složku zcela vynechala, pokud by měla dojem, že ji příliš svazuje.

 

Deska Nahaxar je něčím velmi nevídaným. Je to prožitek, v pravém slova smyslu. Nelze ji poslechnout jen jako kulisu, jde to hodně do hloubky. Proti metalovějším předchůdcům se Nishaiar stali lepšími náladotvůrci, kteří umějí kombinovat přemíru vlivů s metalovou složkou. V extrémních polohách, kterých není mnoho, připomenou Oranssi Pazuzu. Pokřivený skřehotavý hlas a valivý, drtivý rytmus. Je zajímavé, jak intenzivní a extrémní dokáže být kapela, která se jinak pohybuje v hodně poklidných vodách (šestá skladba Renas).

 

 

Nahaxar je deskou pro ty z vás, kteří hledají netradiční postupy. Vkládají do své hudby folklórní vlivy, jaké v Evropě nenajdete. Umění spojit svůj folklór s diametrálně odlišnou – zde metalovou – složkou, se povedlo v některých částech doladit slušně, v některých pasážích to ale trochu dře. Dojem přeplácanosti v bezpočtu motivů, které se přelévají jeden přes druhý, by vůbec nemusel být. Ne každá skladba tak drží dobře pohromadě. Mínusem bude přesto pro většinu posluchačů pouze to, že je to příliš málo metalový počin, který ctí hlavně své domorodé kořeny.

 

Deska přesto působí svěže a já z ní mám dojem, že ji vytvořila parta lidí, kteří své řemeslo umí. Kapela ctí svou zemi, vkládá do hudby odkaz svých předků a nebojí se dělat věci po svém. Tahle parta by mě hodně zajímala naživo, protože nikde není moc známo, kdo za čím stojí a kolik lidí tuhle muziku tvoří. Vidím tu poměrně velký příslib do budoucna, i proto kapele dávám prostor, aby si i u nás našla své posluchače. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky