Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bigelf jsou po krutých šesti letech zpět s albovým počinem. Doba značně dlouhá a pro tento americký retro soubor řekl bych vaz lámající. Předchozí album "Cheat The Gallows" bylo jasným vrcholem dosavadního snažení souboru a kapela měla nakročeno k prolomení do většího posluchačského povědomí. Ovšem laťka byla nastavena vysoko a odmlčení souboru se táhlo, až jsem ho považoval za umrlý a odtečený česlem dějin retro rockové hudby. Za dobu ticha z kapely odcházejí kytarista Ace Mark a bubeník Steve Frothingham, takže Damon Fox se tak stal jediným přeživším členem na palubě od vyplutí. V roce 2010 po dlouhém turné navíc v kapele dochází víra ve věci příští a je uložena k ledu. Damon Fox se topí v osobních problémech, vydavatelství se k Bigelf otočilo zády a veškerá chuť a entuziasmus se odpařily. Kouzlo a chemie kapely tak dostaly devastující rány, z kterých se jen tak bylinami vylízat nelze. Přesto je tu nová deska.

Od prvních letmých seznamovacích doteků je jasné, že soubor nepokračuje ve velkoryse pojatém "Cheat The Gallows", ale navrací se spíše k pomalejším, jednoduše se táhnoucím kouskům, řekněme, z dob alba "Money Machine". Tento fakt jako posluchač nemohu ponechat stranou bez reptání. Z určitého navyklého standardu člověk nechce jen tak slevit a i když se snaží adaptovat dlouhými poslechy, stále má důvod vzpomínat na dobu hojnosti. Na druhou stranu se Bigelf snaží držet odstup od zaměnitelnosti a svůj výraz mají propracovaný tak, aby nikdo z posluchačů nezaváhal při jejich identifikaci. Onen deprogres ale dovoluje vzít staré postupy souboru a lehce je osvěžit přístupem z "Cheat The Gallows".

Na první poslech skromnější produkce alba dala opět prostor typickým nápadům a zcela charismatickému vokálu Damona Foxe, který exceluje, stejně tak jeho zvuky vyluzované z jeho obstarožních synťáků. Sound alba se podařilo hodně zatěžkat a čerpat spíše od temnějších velikánů rockových končin. Na protipól se přitahuje více jemnosti od The Beatles, jejichž struktury pronikají do typického Damonova rukopisu. Jistá hračičkovská psychedelie zde také stále zůstává a je cítit však víte po kom; jejich vinyly v prvním pressu stojí majlant. Potud by vše bylo dobré, ale album po dvou skladbách nemá už moc co nabídnout a začne opravdu nudit a iritovat až na pár dílčích světlých momentů. Samozřejmě že se toho děje dostatek, ale Bigelf ukázali, že to jde i markantně kvalitněji s větším šapitó. Jednak už podobné písně Damon nahrál a opakovaný materiál musí mít něco navíc, aby jej bylo možné vzít vážně. Jednotlivé motivy a nosné melodie jsou spíše poťouchlé a nezadírají se do pohárků, které lákají k dalšímu vychutnání hudebního moku, natož aby se zachytily v paměti na delší dobu.

Velkou míru opakování se a podobné tempo skladeb nezachraňují ani hostující Mike Portnoy, který mate tělem a hraje naprosto jinak, než jsme povětšinou zvyklí, a především ani nový kytarista Luis Maldonado. Ten oproti svému předchůdci vykazuje kompoziční i herní nudu. Albu schází cokoliv, co by ho vyneslo na rovinu k předchůdci a po pravdě se mu věnuji z jakési setrvačnosti a z lásky, kterou jsem si v roce 2008 k Bigelf přivodil. Nyní na můj vkus jen paběrkují, vytahují poznávací erbovní cetky a snaží se z nich těžkopádně něco slátat a vytěžit restart kariéry. Album, které mě ničím nepřitahuje a láká jen lehce vyčichlým Bigelf parfémem.