Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Inverloch jsou prach a štěrk a udusaná hlína. Jejich krev je doom, podzemní rez a sto let stará špína. Ta špína, kterou si v první půlce devadesátek drželi za nehty drtiči Disembowelment ryjící svými rypáky hluboko do zvětralé půdy, odkud s prazvláštím výrazem ve tváři tahali zlámané kosti a znetvořené údy. Hezky se u toho nadřeli, ale také pobavili a nechali po sobě pěknou spoušť. A taky smutek a prázdné místo v srdci chlívácky zaměřeného doom metalisty, který dlouho hledal, nenacházel a pak se konečně dočkal. Napřed společné epizodky odporného doomování prožité společně s d.USK, kteří přehrávali staré hymny Disembowelment z alba "Transcendence into the Peripheral" (recenze ZDE), aby poté volně přešli bohatší o jeden orgán, který pojmenovali Inverloch, k další kapitole šíření zkázy.

Náš svět sám se co chvíli podobá místu, kde vládne zmar, násilí, smrtonosné skutky a nevidí je jen slepý. A Inverloch jsou kapelou, která má v popisu práce následovat negativní vibrace kolem nás, svážet je pod zem a tam je podrobit syrové analýze. Jsem moc rád, že se jim to daří. V sestavě kapely uvízli dva zasloužilí kumpáni, jmenovitě Paul Mazziotta a Matthew Skarajew, kteří prodělali dávnou ústavní léčbu právě v Disembowelment a jsou tedy těmi nejpovolanějšími, kdo má dál žehnat zvířecí záludnost a znovu montovat starý chrám z lebek a psychických narušení. Jen deprese může obklopit vaši mysl a mít zásadní dopad na vaše jednání, jen víra v černou magii a zapomenuté, mystikou prostoupené obřady po letech pootevřou vchod do nevětraných sklepení.

Inverloch si berou co unesou a přitom to není krádež. Je to ovlivnění a velké, ale naprosto opodstatněné a smysluplné. Mimo své navazování na odkaz Disembowelment, je to pořád kapela se svou vlastní duší, která není pouhým revivalem, ale zdatným souputníkem a hezky nakaženým pokračovatelem. Jejich krutá doomová vazba proklíná a rdousí, co chvíli se zastavuje v kalužích potu a zkoumavě šňupe po závanu dálek universa. Atmosféra novinky je silná a morbidní. Mohu se utlouct po chvílích, kdy se projev kapely jakoby zastaví, vypne a přitom dál nechá skřípat své těžké ústrojí na volnoběh a ten primitivní hluk braný odkudsi ze zapovězených míst totálně deptá a sráží dolů. Normální smrtelník s hrůzou v očích odchází, poctivý doomový analytik zůstává přikován na místě a lační po další proceduře. Je to člověk, který hledá mrzkost zvuku v hlubinách a spolu s Inverloch ji může nalézt. Ta výzva je nade vše.

Dalším pozitivem do víru těžkých depresí je vokál Bena Jamese. Je to všechno, jen ne zpěv. Hrdelní prezentace je velmi nemocná, do tohoto řemesla dokonale vhodná a svým výkonem prvotřídní. Ben má ve svém hrdle nevlídné sucho, nejspíš nemohl týdny pozřít vodu a v krku se mu rozhostil vyprahlý, nehygienicky kanální hnis, který bude zřejmě léčit stejně dlouhou dobu, co zanedbával svůj pitný režim. Ovšem jinak je to hotová pastva pro uši. Není hlasitým řvounem, ani skvostně frázujícím mluvčím, je to stoka slov a pocitů, která teče vedle plísní chycených nástrojů a věrně je doprovází. Stejně jako hudba, která když secvakne a jede chvíli pouze "na prázdno", podobně občas Ben vypíná svůj vokál a nechává jej tak vyhnít do poslední hlásky. V tomto chlapíkovi si může být kapela jistá, že našla toho pravého.

Jestli jsem v případě čtyři roky starého epka krotil své nadšení a na kapelu trošku zapomněl, nové album mě v tomto uvažování zdárně poopravilo. Duch nehumánního doom metalu nevymřel a Inverloch jsou jeho zdatnými hlasateli. Je tvrdý, je špinavý, co chvíli se jeho pravá podoba obrací naruby a ukazuje své nevábně vyhlížející útroby. "Distance | Collapsed" je skvělou projížďkou po zapomenutých a v roklinách zavalených pražcích vedoucích do samotného lůna doom metalu. Je to vitálně mrtvá hudba. Soužící se ve svém hlučném zklamání, dotýká se šílenství a sama jej nahrazuje. Pravá zkáza je zpět. Pochválen buď penis Kristův ohlodaný podzemním spektrem havěti.