Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
NYOS - Now.

NYOSNow.

Symptom5.9.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Duo je asi nejlepší forma, jak navázat skutečný hudební dialog mezi dvěma interprety, což finští NYOS dokazují už po čtvrté a doufám, že ne naposledy.

Kdo ví proč jsem měl kapelu za dávno mrtvou a pustil je po výborné desce Nature (2016) ze zřetele. Chyba lávky, Tom Brooke kypí energií a dál vysílá na frekvenci sice příbuzné, ale tolik vzdálené od běžné definice post-rockové škatulky. Dvojice Tom a Tuomas funguje jako dobře seštelovaný hodinový stroj a je hodně o čem mluvit. Potom, co dal Tom Brooke vale svému dřívějšímu projektu Khuda, přišel nový bubeník, nový začátek a naděje v rozvíjení slibného potenciálu pod novou značkou NYOS.

 

Nové desce zcela nepřekvapivě dominuje fúze instrumentálních žánrů s důrazem na drobnokresbu zpěvem nerušených nástrojů. Pomalejší budování hudebních myšlenek a smysl pro náladové pasáže jsou samozřejmostí. Naštěstí nesklouzávají k patosu některých více atmosféricky laděných kapel, ale s dobrým groovem v zádech valí přímo dopředu. Brooke měl vždycky vytříbený cit pro nápaditou práci s napětím, umí nechat zplna vyznít lehčí tóny neurotického kytarového dvojhlasu a jít do plných. Animální kytarové agrese je letos pomálu, ale slibujete-li si od poslechu poklidné plutí na růžovém obláčku, nejste na správné adrese.

 

Neklid pod povrchem v sobě ukrývá hvězdná sedmička Death Star, která mě hned zkraje postavila do pozoru. Už z názvu je cítit apel na temnou notu skvěle dokonaný hutnou kytarou. Dobrá forma se podepsala pod všech osm skladeb a svižná jednička Urgence vás buď vcucne do sebe, nebo vyhodí z kola ven. Napříč celým albem předvádí bubeník mistrovské výkony, neustále se dere dopředu, přikládá více a ještě více not. Tuomas je motorem alba a ze své pozice mu dominuje přirozenou barvou nástroje, energickým stylem hry a jazzovou vrstevnatostí s množstvím mrtvých not. Hravost střídá jednoduchý a přímý tah na branku, přesně podle potřeb dané kompozice.

 

Vývoj kapely možná trochu ustrnul na osvědčené formě, pravda. Osobně to vnímám raději jako postupné zdokonalování receptury, do které tentokrát přibylo pár nových zvuků a riffů. Krásně znepokojivý podkres dvojky High Five budiž příkladem. Looper je mocná zbraň, když s ním člověk umí zacházet a "nám se daří" by mohl být podtitul alba. Na druhou stranu, kytara ve smyčce může sama sobě uvázat oprátku, pokud proznívá dlouho a poněkud otravně á la Zebracazebra. Smyčka úvodních not páté Tiglio funguje ve variacích o poznání lépe. Bezmála čtyřiceti minutová konverzace kytaristy a bubeníka je napěchovaná emocemi v množství, které jeden poslech nespraví.

 

Kapela se jménem po africkém sopečném jezeře servíruje matematický rock těžšího kalibru pro náročné posluchače, kteří umí ocenit skladatelskou nápaditost a hráčskou zdatnost. Je až s podivem, co všechno se dá ve dvou uhrát, aniž by skladby měly mezery volající tu po base, tu po hlase. Škoda, že tito méně slavní "vzdálení příbuzní" amerických Russian Circles nedostávají více zasloužené pozornosti.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky