Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ten jsem mohl ukojit letos na podzim, kdy Unhold vydali novou řadovku nazvanou Here Is The Blood. Zajímavý název, avšak hudba je mile povědomá a přívětivá. Samozřejmě jen pro toho, kdo rád podladěné emoce s vyhroceným vokálem. Unhold neuhnuli ani o píď z trativodu zoufalství a jsou srdceryvní jako doposavaď. Povědomý je i styl obalu desky, který je stejně jako u těch minulých kreslený a barevně střídmý. Minulé album Towering je typickým příkladem zrání dojmu, které ve vás takové album může zanechat. Z původně vlažného přijetí jsem se dopracoval v jeho zarytého obhájce a moje tehdejší hodnocení mi teď přijde hodně mimo mísu. Teď, po třech letech, se s ním těžko vyrovnávám a nevím, jak je skloubit se současnou nahrávkou.

Ta ze začátku hodně škrábe, kytary samy o sobě znějí jako pilník hnaný přes plechovou hranu a trvá to nějakou chvíli, než se pohodlně usadí v podladěných vrstvách a začnou spolu s baskytarou tvořit svoje destruktivní umění. Možná víc než minule se Unhold svojí atmosférou v řadě skladeb blíží geniálním inženýrům Cult Of Luna. Minimalistický, o to výmluvnější dopad samplů má podobně nebezpečný účinek. Nebezpečný bezbřehým zoufalstvím, které je vždy jen krok od přítomné reality a v něž se může dosavadní život nečekaně propadnout. Je to dobré k přehodnocení žebříčku hodnot a možná by podobná hudba šla použít jako lék u sebejistých a se sebou příliš spokojených lidí. Taktéž chmurné kytarové konstrukce mě často svádí ke zmíněným Švédům, ale neberu to jako zoufalou kopírku, spíš jako znak příslušnosti k minoritě a zároveň nutný technologický postup k dosažení naprosté podřízenosti posluchače vůči tvůrci. Uprostřed zpomalených, valivých melodií, které nikdy nerozkvetou do kdovíjak úchvatné podoby je až divné, jak silná závislost na podobnou hudbu může vzniknout.

Co mě blaží asi nejvíc jsou skladby, ve kterých se dostává do popředí hlas zpěvačky Miriam. S ní album otevíráme, zakončujeme a pár štěků nalezneme i v hlubokých útrobách nahrávky. Čistá, s lehce zastřeným hlasem, patří ke křehkým ozdobám jinak syrové hudby, které vládne chlapácký řev.  Stejně tak samply a její poslušné piáno vnáší do těžkých chmur záblesk lehčího trápení. Objevujeme  divné detaily, jako lehký syntetický dotek náladových Jesu ve skladbě Curse Of The Dime. Digitálně vyvolaní duchové rekuperují vzpomínky a ne vždy je to smutné, spíš jen lehce nostalgické. Tíhu života střídají místa, kde si ji ani neuvědomujeme a zajímáme se spíš o zajímavé postřehy, které z bažin pomalu vyvěrají, jako když praskne bublina bahenního plynu. Na břehu močálu tancuje hygienicky udržovaná víla a omlouvá smrduté okolí. Album zkrátka není sterilním výronem jednoho stylu, ale jeho škála zahrnuje širokou, temně šedou paletu emocí.

Here Is The Blood ve srovnání s předchozím počinem pokulhává, ale je to spíš jen kosmetický handicap. Towering pro mě zůstává silnějším spojením s kapelou Unhold snad proto, že bylo první, nevím... Každopádně by byla chyba tohle dílo minout, protože je rozumným krokem na jejich cestě hudebním světem.