Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Finsko, nulové úsměvy, samotářství, vlastní fantazie, čarodějnictví, magie, black metal. Tolik k prvotnímu vlákání do osidel hudby pod patronací projektu Old Sorcery. Hudební těleso založené téměř před deseti lety blonďatým človíčkem říkajícím si Magus Vrajitor. Klasický one man projekt zasahující srdéčka všech milovníků ostrého black metalu a dungeon synthové nálady.

Já se k nahrávce dostal vlastně nenápadně a s nějakou zvídavou touhou, kterak to zní. Nalákal mě i obal, který mi strašně připomíná desku Conscious Darkness, ale to vysvětlení je primitivnější, než se zdá – je to kruhový obraz v černobílém provedení. Autor obalu nahrávky The Outsider je David Thiérrée, který je v této disciplíně (tvorba metalových obalů) docela již zběhlým pojmem. Zkusme si vzpomenout třeba na Archvile King nebo nahrávku Grom od Behemoth a celou spoustu mezi nimi, kde najdeme třeba i Satanic Warmaster nebo Mork. Opravdu hodně obrázků. Nicméně ten pro Blaze Of Perdition nevytvořil, takže podobnost a asociace je čistě náhodná a prakticky bezvýznamná.

Pokud hledáte hudební blackmetalový svět, do kterého Old Sorcery zapasovat, tak to bude trochu složitější a jednoduché zároveň. Já tam cítím totiž hned několik možných připodobnění, která mohou v nějakém galimatyáši působit nehezky. Ale vysvětlím to, a třeba mi pak při poslechu dáte i za pravdu. Nuže, zkuste namíchat epičnost a smysl pro atmosféru Summoning, dejte k tomu vesmírnou výpravnost a éterickou rozšafnost Urfaust nebo klidně i Darkspace, nezapomeňte na zvukový marast a cílenou zastřenost Paysage D‘ Hiver nebo Trhä nebo i všeho, co dělá MBN (kapely jako Chevallier Skrog, Arzhaabat a miliarda dalších). Tak někde v průsečíku toho všeho klokotá právě Old Sorcery.

Celá nahrávka má jedno důležité – atmosféru. Jsou to totiž dlouhé skladby ukrývající mnohé zvraty, polohy a další dějství. Dokáže se tu krásně pozvolna budovat nálada fantaskních světů plných kouzel a čar, a pak to jediným rozetnutím ostré kytary zažehnout v bohapusté inferno a masivní lomoz. Přitom ovšem neztrácí nic z dosažených pocitů a zvláštně udržuje poslech v jakési nezemské rovině. Však tyto katapulty mimo realitu dobře znáte nejen podle výše uvedených kapel. Líbí se mi poutavá práce a snaha být rozličný. Vyhýbání se monotónnosti je zkrátka vydařené a pokud jste takovému stylu hudby nakloněni – jistě nebudete mít problém se nechat unášet zdejší kocábkou.

Střídání klasického raw black metalu s epickou plochou dungeon synthu a vzájemné prolínání je to hlavní, co zůstane v paměti po dohrání desky. V takových chvílích pak záleží na každém, jak se dokáže a chce ponořit do takových písní. Ale sílu to, myslím, bez pochyby má, minimálně v těch nejintenzivnějších blackových útocích. Ale tím nechci zpochybňovat nebo spíše znevažovat váhu bezkytarových pasáží. Teprve pospolu to dostává správný charakter a patřičný ráz. Jsou to ingredience, byť různých formátů, přesto vzájemně perfektně fungující a vytvářející něco povznášejícího.

Přesto všechno je ta deska zvláštně samotářská, ostatně i její název The Outsider se tak nějak výmluvně staví do role, že poslech, tvorba a prožitek něčeho takového je výhradně individuální a co je komu do toho, jaké z toho mám pocity a tak. Takže vlastně nevím, proč to tady píšu. Ale třeba se v tom někdo najde a shledá, že tahle deska je dobrým společníkem na vycházkách, a jsem si jist, že teprve tam dokáže nádherně rozkvést. Nebo spíše posunout prožitek o kousek dál. Tím vlastně odpovídám i na to, že něco takového asi budete těžko pouštět na bečce nebo v jiném kolektivu. Je to soukromá záležitost, každý si s ní má prožít to své a nechat ji na sebe působit podle vlastních nastavení. Takže si ze mě neberte příklad, protože já o tom píšu tak nějak veřejně…