Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

"Satan worship through violence and murder."

Když si začnete prohlížet digipak debutní desky francouské kapely Soyuz Bear, zjistíte, že skoro nic nevidíte / nemůžete přečíst / nerozeznáváte. Někoho tam právě věší a někdo další už to má nějaký čas evidentně za sebou. Soyuz Bear představují temnotu, život ve stínu a pod zemí a tak, jak vypadá a působí zpracování jejich nahrávky, tak tato nahrávka i hraje. Kdo se neschová, bude použit jako hnojivo.

Na metalové encyklopedii, kde se mi daří nacházet čím dál méně kapel, které aktuálně poslouchám, se v případě tohoto kvartetu píše něco o doom / sludge metalu a námětech cituji: misery, perversion, drugs, Satan. Pěkné. Nicméně nechme stranou představu zdrogovaného čerta a k těmto klíčovým heslům dodejme ještě silný nádech crustu, který přichází na pořad dne v tančením songu Human Vanity (tanečním na poměry takto pohřební kapely), a beze sporu jistý podíl dronu, ke kterému se zase Soyuz Bear prohrabávají, když zrovna nemají den a zapomínají notový papír. Ano, je to zmar, ale naštěstí zmar především hudební, cílený a když se to vezme kolem a kolem, tak i celkem slušný.

Jednomu by se chtělo napsat, že chraplavě opakovaný název třetí skladby Dying People je takovým nevoleným, ale v jistém smyslu vystihujícím leitmotivem alba, ale přiznám se, že název celé desky (černý hlemýžď) mi přijde výstižnější. Soyuz Bear se po většinu hrací doby táhnou jako sopel z kopce a míst, kde šlápnou do pedálů, je poskrovnu. Nicméně i to umí (zmíněná Human Vanity, či střední pasáž Scrub), ale v těch momentech mi připadají nejmíň uvěřitelní a nejvíc prvoplánoví, protože tohle už tu bylo mockrát, lépe a rychleji a s větším úsměvem. Ale vážně - trochu tím trpí atmosféra desky, která se z hnilobných depresí dostává do jakéhosi rauše, podivného opojení, které mi takhle za střízliva nesedí.

Zajímavostí je samplovaná / ruchařská vsuvka S.W.T.V.M, jejíž účel nechápu, ale která poskytuje prostor a nádech před závěrečnou lobotomií Swollen. Jejích deset a půl minuty na pozici finálního songu představuje zatěžkávací zkoušku každého správného pionýra a taky slušnou tečku za jinak celkem krátkým albem (něco málo přes půl hodinky). Zde Soyuz Bear vypínají fantasii a všechno, co by snad mohlo zavánět dobrou náladou, a vyráží na procházku, z níž se z původních dvou vrátí jenom jeden.

Black Phlegm je v celkovém pohledu zhudebněný hnus, čemuž odpovídá brutální podladění a časté využití zpětné vazby u kytar, hnilobný vokál a celková stylizace plná perverze, násilí a temných stránek lidské duše. Hudební řemeslo je relativně obyčejné, ale ono co taky v tomto žánru vymýšlet. Kapela se evidentně soustředila, aby se strefila do obecně platných představ a vzorců, a po pravdě se jí to celkem povedlo. Žádná věda, žádná proboha progrese, jen trochu citu a mrtvola ve skříni jako bonus.