Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Víš, co je nejtěžší organismus na této bohem zapomenuté planetě? Překvapivě to není tvoje máma, nýbrž jakési osikové mlází s propojenými kořeny, které si větev k větvi opadává kdesi v Utahu. Každoročně ho tam chodí rituálně obtěžovat domorodci a jeho oficiální jméno je Pando. Ekologická new age symbolika takového místa je pochopitelně inspirativní a bylo by zvláštní, kdyby se podle ní nejmenovala alespoň jedna kytičková kapela. Že ale její jméno přijal takhle hnusácký a bezvýchodný projekt, o kterém si dneska budeme číst, to je nějak podezřelé.

Hudební Pando jsou dva Amíci, výsledky jejichž práce by se daly shrnout do složek nadepsaných jako industrial, drone, sludge a experimental. Rites je jejich třetí album a jakkoli jsem výraznější rešerši těch předchozích neprovedl, jedná se dle všeho o jejich zatím nejostřejší zářez. Čemuž klidně věřím, protože Rites kouše jak babiččin svetr. A osobně mi přijde, že nejvíc tak činí vlastně v momentech zdánlivě hudebně klidnějších. Bude tomu tak pravděpodobně i díky tomu, že má v lecčem filmové parametry, což ani autoři nepopírají.

Když se deska uvede písní Agapē, polámaný andělský chór a citování Levitica v pozadí navede k sice dramatickému, ale přeci jen obecně přístupnému poslechu, který by se dal charakterizovat jako taková ta cool negativistická epika, která v podobě intra otevírala před dvaceti lety snad každé blackmetalové album. Jakmile se ale třískne do strun, začne vám praskat v uších tak, že se vám vrátí traumata z Jucifer. Přidá se vokál - velmi vysoko posazený blackový growl - tlumené dronové struny udržují ruch v pozadí, zatímco druhá kytara se ve dvou akordech zvedá a zase padá v sludgové tradici. Není to hezký a ani nemá být. A celkově nervózní atmosféře nepomáhají ani volená témata - například když vám v písni Total Station Theodolite skřehotavý hlas vysvětluje rozdíly mezi pilníky na železo, načež plynule přejde do popisu exhumace.

Rites je deska, která vznikala v průběhu dvou covidových roků, které umožnily autorské dvojici si s ní nebývale dlouho hrát (pro srovnání své předchozí EP nahráli za 6 hodin), ale zároveň znemožnily aplikovat jejich dosavadní oblíbenou kratochvíli, totiž terénní nahrávání náhodných dialogů neznámých lidí. Tyto nahrávky totiž dříve zahrnovali do své tvorby. Tuto absenci si vynahradili alespoň trochu ve dvou tracích (In God We Trust With Our Cold Dead Hands a On the Shores of Hell), které nejvíce připomínají zvukové zeitgeist pásky. Jedná se totiž o sestřihy různých proslovů a zvukových dokumentací. V prvním případě do pesimistického, temně ambientního podkladu posloucháme sestřihy prohlášení, vyjadřující se k politickému vztahu USA a Asie. Autentické záznamy politických projevů a terénních nahrávek vytváří nepříjemně apokalyptickou atmosféru uzavřenou posledním vstupem s jakýmsi průvodcem po místě činu, kterému se láme hlas. Druhá taková stopa a zároveň poslední na albu zase vytváří pochmurný kontrast ze zvuků klidného mořského příboje, vybrnkávání na akustickou kytaru a sestřihu mediálních zpráv týkajících se zneužívání nezletilých katolickými knězi.

Konkrétních odpovědí na jakékoli aspekty desky se nikdy nedočkáme. Kapela sama vydala prohlášení, kde se v zásadě zbavuje jakékoli zodpovědnosti za její obsah. Její člen, Matthew Gagne, na otázku ohledně toho proč se písně jmenují tak jak se jmenují, prohlásil:

"Ten večer, co jsme desku nahrávali, jsem dost pochlastával vodku a zařezával si trenky mezi půlky. Veškeré tituly písní pak vycházejí z filozofických interpretací konverzací, které iniciovaly právě moje hýždě. Zpochybňovaly se také konkrétní charakteristiky, které můj penis může, nebo naopak nemusí mít, jaké je ideální nastavení dvoukopáků i socioekonomické dopady v důsledku roztahování času."

Tak to vidíte. Já si myslím, že se můžeme nicméně ustálit na tom, že Pando se rozhodli nahrát desku, jejímž účelem je zahlenit posluchače atmosférou zkázy, úpadku a negativismu. A zkouší to různými způsoby, aby náhodou nenechali nikoho neposkvrněného. Osobně přijímám nejlépe ty ambientnější části alba, protože tam ty obrazy, které vytvářejí, jsou nejzřetelnější. Sludgové prasení s praskavým zvukem tu pak sice moc nového nepřinese, ale ani nechce. Celá deska si obecně dává totiž zejména záležet, aby vám u ní nebylo příjemně, ideálně trochu na blití.