Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V měsíci lásky je prostor pro trochu špatnosti. Po dvojici španělských zel jsem přesídlil do dekadentní Francie, kde figurují disharmoničtí teroristé Plebeian Grandstand. Tato smečka původně vyrostla na mathcorovém pohřebišti, na míle mi vzdálené scéně. Postupně přimíchávali do svého zběsilého guláše černé koření a výsledkem je letošní a opravdu speciální výtvor - False Highs, True Lows. Těm, kterým se stýská po něčem novém od Deathspell Omega, Plebeian Grandstand vřele doporučuju. Ty, kteří tento zjev dávno znají (protože kapela není začínající naděje, ale na scéně straší dobrých deset let, to jen já objevil Ameriku), upozorňuji, že blackmetalověji doposud nezněli. A to už předchozí zásek Lowgazers byl velice solidní peklíčko.

Připravte se na noisovou vlnu dávivých skřeků a jekotů, disharmonické nesnášenlivosti, pečlivě propracovaných skladeb bez náznaku hezké melodie, které se přes vás přeženou jako parní válec po pejskovi. Album je krátké, což je fajn, protože trvat hodinu, rozmetá vám hlavu do tisíců škaredých atomů. Všechny ingredience spolupracují na svém záměru zničit hloupého posluchače, co se nechal nachytat a bezelstně si pustil False Highs, True Lows. Mix brutálního powerviolence, mathcoru a opravdu násilného blacku umí čtveřice podivínů z Toulouse podat z grácií. Můžete jim věřit každou notičku, jakoukoliv hlukovou vsuvku. Z počátku jsem měl pocit, že poslouchám dvě tři nahrávky zaráz. Blast beaty, tremola a přes to se hrnou atmosférické šumy a zádumčivé číhání za bukem.

Mal du siècle má funkci jakéhosi bojovného intra a náladu opravdu hází do kýženého pocitu. Pak už to jde ráz naráz. Ono psát své poznatky z podobné mozaiky šílenství není lehké a možná i zbytečné. Nedá se říct, že některá skladba vyčnívá nebo naopak zaostává. Není to dané nepochopením nebo bláznivým házením riffů jednoho přes druhého. Vše je pečlivě propracované, a přestože se nacházíme v hájenství avantgardního myšlení, nepředpokládám, že jediný moment je náhodný. Ponoříte-li se hluboko do nahrávky, všimnete si chytrého scénáře každé skladby, kterak pracuje pro celek. Často budete vyvrženi tsunami někam do kanálu (Tame the Shapes), kde neuslyšíte skrz trýznivou samotu lidský hlas jen nervní vrzání vlastních představ. V Mineral Tears je pocit z depresivní samoty ve vlastním nitru umocněn. Dá se říct, že šílené nájezdy typu Low Empire nebo Eros Culture vlastně přináší vysvobození z trýznivého ticha.

Pro poslech False Highs, True Lows je důležité být duševně pevným jedincem nebo naopak totálním magorem. Také je nutné mít bystrou mysl, schopnost absorbovat nejednoznačné umění, ustát nepříjemné skoky mezi náladami a toto vše milovat v plné nenávisti. Na druhou stranu Plebeian Grandstand nehrají nic, co by milovníci zmíněných Deathspell Omega, nebo Ulcerate či Portal neznali. Ano do této společnosti plebejce řadím s tím, že je třeba vzpomenout i na Dillinger Escape Plan a podobné spolky. Jen mi kacířsky připadne, že jmenované skvosty Plebeian Grandstand krapet převyšují. False Highs, True Lows je mistrovské dílo, zábavné i děsivé zároveň. Technický um je vyvážen schopností napsat chytlavý song, který přes veškerou zvrácenost plní úlohu hitu. Rád bych řekl, nebojte se, nezbláznil jsem se, ale po mnohonásobném poslechu plebejců si nejsem tak jist…