Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pestilent Hex - Sorceries of Sanguine & Shadow

Pestilent HexSorceries of Sanguine & Shadow

Garmfrost15.1.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Temná próza Sorceries of Sanguine & Shadow ponořena do mýtů, pověr a čarodejnictví...

Při poslechu The Ashen Abhorrence finských Pestilent Hex jsem myslel na to, že se jedná o zdařilou atmosférickou záležitost, na kterou ale s největší pravděpodobností časem zapomenu. Tento debut protřelé dvojice L.L. (Desolate Shrine, Convocation) a M.M. (Profetus, Tyranny nebo Corpseed) nabízel symfonicky klávesovou black metalovou krasojízdu ve znamení Limbonic Art a jim podobným. Výborné řemeslo bylo zdárně doplněno o šikovný songwritting, což nebylo zas tak velkým překvapením. Spíše se nabízela otázka, co bude příště? Dá se jít dál, aniž by se kapela opakovala nebo naopak ztratila vše, co se jí podařilo na debutu vybudovat?

 

Lauri Laaksonen je žánrově neokleštěný, je multiinstrumentálně zdatný a ve svých nápadech je umělecký rozsáhlý. Proto své vize z debutu přetavil k nepoznání. Pestilent Hex je v současnosti extrémním tělesem s mohutnými zvukovými hradbami atakující posluchačovu mysl. Sorceries of Sanguine & Shadow se rozlévá jako láva. Dává zapomenout na křehčí styl prvotiny. Je surověji laděným dílem, přičemž stále vykazuje silnou atmosférickou nálož plnou klavírních trylků, které bojují spolu s kytarovými, respektive strunovými nástroji za neutuchajících blast beatů.

 

pestilenthex

 

Také M. Malignant se nechal unést brutální náloží symfonického tlaku a rozeřval své mocné hrdlo do všech stran, hloubek a výšek. Kdo zná jeho ostatní působiště, nepřekvapí ho mocný growl, se kterým se snáší do propastí možností, a naprosto v klidu ho rozeřve tak, až se třesou okenní rámy. Často své hlasivky trýzní v havraním stylu jako na debutu, krákání se ovšem tentokrát ozývá a odráží od skalních masívů.

 

Sedmero skladeb je protkáno přírodními zvuky, které je propojují v pevný monolit. Neúprosný tlak nastavený hned v úvodu nahrávky skladbou Sciomancy and Sortilege po neklidném klavírním intru Nocturne představí Pestilent Hex jako agresívní, neoklasickou a řádně mohutnou bandu, které není nic svaté. O brutální mix se postaral Dave Otero (Akhlys, Cattle Decapitation), tudíž si dovedete představit naléhavou a mocnou sílu Sorceries of Sanguine & Shadow. Kapela zmiňuje, že se ve svých textech noří do tajemného a éterického. To se dá v případě podobně laděné hudby čekat. Zaobírají se mýty, pověrami, sny a čarodějnictvím a to umně přetavují do temné prózy.

 

Abych se vrátil ke svému úvodu a zamyšlení, zda se na další desce budou Pestilent Hex opakovat, nebo ztratí vše, co zatím vybudovali. Kapela se na druhé nahrávce rozhodně neopakuje. Kdesi v pozadí jsou původní postupy a nálada k nalezení, vše je ale přetaveno v cosi mocnějšího, brutálnějšího a poslechově náročnějšího i atraktivnějšího. Návykové linie vzbuzují návyk a nevýslovnou radost, že i ve zdánlivě vyčpělé odnoži černého stylu stále vznikají skvělá díla. Tím jsem v podstatě odpověděl i na druhou část otázky. Nyní už o Pestilent Hex nemám strach. Takové vyšvihnutí se je radostí vnímat a pozorovat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky