Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I P.O.D. jsou jedna z těch kapel, co se počátkem tisíciletí svezla na nu metalové vlně, i když jejich historie sahá podstatně hlouběji. Uskupení kolem Sonnyho Sandovala vzniklo už v roce 1992, tedy jeden rok před Korn, ovšem jejich první dvě alba – Snuff the punk (1994) a Brown (1996) – nezaznamenala takový úspěch, aby se kapela dostala do širšího povědomí hudebního publika. Až třetí deska The fundamental elements of Southtown (1999) znamenala předěl v jejich kariéře a rapidní nárůst fanouškovské základny napříč celým světem. Vzestupná tendence křivky popularity nabyla vrcholu v roce 2001, kdy vyšla komerčně nejúspěšnější nahrávka Sattelite, jejíž mediálně provařené singly „Alive“ a „Youth of the nation“ zaznamenal snad každý, kdo tehdy hudební scénu sledoval aspoň po očku, byť nu metal s křesťanskou lyrikou nemusel být zrovna jeho denní chleba.

Jenže móda je věc vrtkavá a její přívrženci nestálí a tak následující alba už pozvolna klesala v žebříčcích prodaných kusů a samozřejmě i v počtu a lesku udělených ocenění. Do nedávné doby to byly tři vydané studiové nahrávky, jimiž vyvolaný (ne)ohlas jen potvrzoval skutečnost, že dnešní doba si neustále žádá neokoukané tváře a že na piedestalu nejvyšším se udrží jen ti setsakra dobří. V této pozici se v nedávné době P.O.D. představili s novou nahrávkou Murdered love.

A jako kdyby se kapele zastesklo po časech velké slávy. Ze všech zákoutí této desky cítím snahu se jednak líbit a potom trochu připomenout tu dobu, kdy se jméno P.O.D. skloňovalo celkem často – nosné skladby skoro z oka vypadly těm z desky Fundamental elements, ať už vzpomenu titulní „Murdered love“ nebo další lehce údernou „On fire“. K těm rychlejším a díky jednoduché rytmice i v dobrém slova smyslu vtíravějším věcem patří i „Babylon on murdrer“ a „Panic & run“, které ovšem působí neobjevně a především pak dosti předvídatelně, hlavně u druhé zmíněné budete nejspíš pátrat v paměti, kolikrát jste už něco podobného slyšeli. Vedle těchto snad i přijatelných písní se ovšem dočkáte i nemalé porce sladkobolného blouznění a to bych viděl jako největší problém desky. Když už se snad chytnete slušně fungujícího nu metalu, který sice působí po těch letech trochu archaicky, ale jako vzpomínka celkem zabírá, dostane se vám několika porcí jahodového pudinku v podobě „Higher“, „Beautiful“ nebo „Bad boy“ o tom, jak je svět beautiful a v ten moment skončí veškerá legrace.

Album částečně oživují zajímaví hosté, ať už Jamey Jasta (Hatebreed) a nebo Sen Dog (Cypress Hill), který se objevuje v páté a troufám si tvrdit nejzajímavější skladbě alba „West coast rock steady“. Ta na mě působí sice trochu nedotaženým dojmem, ale oproti zbytku je stále o stupínek výš. Tím ovšem výčet zajímavostí stojících za zmínku končí, různé drobné elektronické hrátky či pro mě nepochopitelný „ptačí“ úvod „Panic & run“ tuhle desku příliš daleko nedotlačí. Výsledek by se tak dal shrnout jako dobrá nu metalová deska, nebýt té přetažené romantiky, které je tady prostě přespříliš.