Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tuhle desku si poslední dobou naprosto užívám, při těch 36 minutách energie, kytarových výjezdů a nasraného Gary Meskila má chuť něco rozmlátit a být zlý. Že už tady všechno bylo? Ale zajisté! A že název alba je srandovní stejně jako názvy skladeb? Ale to víte že jo! Jenže tahle newyorská hardcorová poslední revoluce, samozřejmě výrazně namočená v metalu, mi jde momentálně k duhu, bez výhrad si ji užívám, mám chuť někoho defenestrovat a průzkumnou cestu alternativním country nechávám na jindy.

První skladba a hned na plno – „Deathwish“ je otvírák jako víno, intro se ztratilo někde v éteru a pokud chcete rozehřát dopředu, dejte si panáka. A pak se jede, nekompromisní jízda bez pauzy, zběsilé tempo, ruce v pěst a propocené triko. Takhle si představuju energickou desku, na oddych není čas a když to zavane nadějí na siestu, přiletí kytarová přehlídka elegance, do toho dunící basa ala Sick of it all a nad hlavou pořád Meskil se svým vokálem, který porcuje vzduch na dvě poloviny. Tomuhle chlápkovi nelze nevěřit, svou káru Pro-pain tlačí dopředu už dost dlouho na to, aby jeho možné herectví vyšlo najevo. Jsem naivní snílek.

Album táhne zmíněná kytarová práce (nápaditá, skvělá, čerpající z heavy / thrash odkazu 80. let) a tentokrát i produkce, která nebyla na některých předchozích deskách kdovíjaká. Jasně, jsou to fíngle, je v tom studio, hodně plug-inů a zvuk je vyrobený na zakázku, ale nechat se balamutit tentokrát není takový problém. Skoro doporučuju porovnat se starší tvorbou, osobně jsem to zkusil na ose The Truth Hurts (1994) – Absolute Power (2010) – The Final Revolution (2013) a ten rozdíl je propastný. Skoro všechno kolem desky odmakal (samozřejmě kromě Meskila) V. O. Pulver, což je chlápek, jehož jméno najdete v různých pozicích u desek takových Destruction nebo Zatokrev, a samozřejmě v jeho domovské kapele Gurd. No a všechno se to pak motá mezi hardcorem a starým thrashem, kombinace rychlá a zběsilá, neznající slitování.

A přesně taková je nová deska Pro-Pain, dech jí (a nebo mně?) dochází až ke konci, ale je to spíš nádech na závěrečnou rovinku a díky krátké stopáži je vlastně všechno na svém místě. Jak jsem psal v úvodu – nic se neobjevuje, nepřepisují se kapitoly učebnic, vznikla pouze našlápnutá deska, kterou se můžeme bavit, můžeme hádat, jak dlouho nám to vydrží a být u toho maximálně spokojení. A teď mě omluvte, jdu si poslechnout nějaké to alternativní kántry.