Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pohřební doom metal může mít mnoho podob. Kromě nejtemnějších a nejzahuhlanějších pozdravů z onoho světa se to v podzemních proudech hemží i přístupnějšími ukolébavkami, založenými spíše na depresích, od nichž to sice k druhému břehu taky není daleko, ale aspoň je to s nějakými těmi melodiemi. Oproti jiným stylům má však funeral doom jednu nevýhodu. Jakmile prořídnou nápady a skladby spadnou do průměru, je to konec. Hodinové průměrné nahrávky totiž nejsou o nic lepší než stejně dlouhá odpadní alba, obojí by zabilo i koně a ještě by zbylo na podkoního a kováře. Pojem jako solidní nebo dobrý průměr tedy ve FDM odnoži neuznávám. Buď vás to otráví, nebo stráví.

Samsara je takové malé slovenské překvapení. Aneb jak zpívá rovněž (ale v úplně jiném smyslu) funeral doomový Premier ve skladbě “Hrobař” - “toho bych se nikdy nenadááál”. Příběh vzniku alba When the Soul Leaves the Body by se dal přirovnat k pekelně dlouhému porodu. Dítko ne a ne vyklouznout na svět, teprve bouchnutí frontmana Tibora Šimanského pěstí do stolu a šéf Slovak Metal Army s kleštěmi pomohli albu na denní světlo a vstříc sluchu zvědavých melancholiků. Ale kdoví, třeba právě proto album dozrálo jak mělo...

S přídomkem funeral to v případě Samsara není zas tak horké, album má k Shape of Despair podobně blízko jako ke starším My Dying Bride a pokud bych měl za ryzí představitele funeral doom metalu jmenovat například finské Tyranny nebo Colosseum, pak nahrávka zní jako produkt spokojených hudebníků, kteří spíše než sebepoškozování milují hudební styl jako takový. Respektují stylotvůrce a pokračují v jejich odkazu. Povědomé jsou především postupy s houslemi (resp. se zvukem houslí), kytarové brnkačky a atmosférické klávesové plochy jsou též věrné zavedeným stylovým pravidlům.

Skladby i přes svou délku nepostrádají šmrnc a tah, což je u dvanáctiminutových, pomalých a repetitivních kousků jen málokdy součástí balení. Balíček z Topoľčan ale dorazil bez nudných vteřin, ba i minut a nahrávka je až nečekaně sebe- a cílevědomá. Fáze, kdy se některé motivy opakují nad rámec běžné příčetnosti, jsou podobně stravitelné jako u vzorů, od nichž Samsara čerpala inspiraci. Což myslím jako kompliment, protože udržet napětí a pozornost posluchače lapeného do smyčky opakujících se obrazů, není nic jiného než kumšt.

Co nahrávku udržuje v bezpečí pelotonu a zároveň jí neumožňuje nijak výrazně uhranout, je její žánrová disciplína. Řemeslně velmi dobře podaná sbírka nabízí i mnoho zajímavých a chytlavých momentů, přesto je možná až moc pokorná a nepřipouští jiné elementy, než ty dávno ověřené. Mám radost, že na Slovensku roste nadějná kapela, jejíž debut působí slibně a plnotučně, přesto především doufám, že When the Soul Leaves the Body je teprve začátek a budoucí díla s logem Samsara budou mít větší dávku osobitého kouzla ve svých drážkách. Prvotinu jako entrée na scénu však nelze nepochválit.

Rozhovor s frontmanem Tiborem Šimanskym najdete zde.