Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Progenie Terrestre Pura - U.M.A.

Progenie Terrestre PuraU.M.A.

Ruadek19.2.2014
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Moderní metal hozený do mezihvězdného prostoru, který zaujme plochami space ambientu a naopak nepotěší nevýraznou metalovou náloží. Vcelku příjemný debut, který by mohl mít mnohem zajímavějšího nástupce.

Po soustředěném ušním průplachu dozrálo album těchto Italů k závěrečnému resumé, kdy jsem si už zcela jist, zda byl výlet kosmickou dálavou obohacující či nikoli. Progenie Terrestre Pura (q[T]p) jsou – dle svých vlastních slov – post-black metalem koketujícím s ambientem a temně-industriálními plochami. S tím prvním souhlasím částečně a k tomu druhému nemám nejmenších výtek.

 

Oba mozky kapely, kterou tvoří Eon[0] a Nex[1], hrají moderní pojetí metalu s jemným příklonem k černému kovu. Není tu ale klasické bzučení ani skřehotání či řinčení kostmi ve sklepě. Kapela je řádně stylově „kyber“ a více se soustředí na kytarové harmonie, zarifuje se pouze občasně, hlas nevýrazně „doprovází kapelu“ aniž bych zaslechl cokoli podobného refrénu (ačkoli refrény za každou cenu nevyžaduji – ke zpěvu se ale ještě jednou vrátím). Silná stránka kapely je v onom industriálnu, hluboce ponořeném v meziplanetárním prostoru. Tady jsou okultní počátky black metalu zanechány jiným, zůstala pouze rychlost bicích a občasné kytarové příklony.

 

 

Pochválit musím několik aspektů tvorby Progenie Terrestre Pura, které je vyzdvihují nad běžný průměr. Příjemným potěšením je zajímavý hlasový efekt, který Nex[1] používá, zní trochu jako palubní počítač a jeho využití je zajímavým zpestřením hudby. Druhým, daleko větším plusem, je ambientně-industriální vesmír, který skupina tvoří a rozpíná kolem dokola. Jsou to plochy, které mají smysl a jsou netradičně pojaté – slyším v nich dokonce prvky z Oxygene či Equinoxe ze sladkých sedmdesátek, tedy Jean-Michel Jarre (pátá skladba Sinapsi Divelte). Se samply se to přitom nijak nepřehání, skupina se nepouští do vyloženě taneční beatů, což je dnes v módě a roubování všeho na vše se stalo prodejním artiklem.

 

Smutné ale je, že Progenie Terrestre Pura je i po desátém poslechu nevýrazná. Celé album U.M.A. mi pokaždé prošumí hlavou a nezůstane nic víc než pocit, že jsem slyšel kosmické zvuky a do toho byl občasně náklepový metalový kotel. A ani ten není nijak výrazný, není tu doslova ani jedna jediná zapamatovatelná kytarová linka, která by za to stála. Všech pět skladeb přitom dosahuje délky přes padesát minut a není tu žádná znatelnější melodie. Zvuk nahrávky působí ploše, aktuálně na Echoes často zmiňovaná dynamika tu citelně chybí, vše je slité v jeden celek, ze kterého nic nevylézá ven.

 

Nakonec musím přiznat, že nahrávka působí svěžím dojmem cesty jinam, kam se tak často skupiny nevydají. Mnoho jich ve svém stylu rádo koketuje se sci-fi tématikou, ale až na občasné ruchy mezi skladbami, případně pár zlovolných samplů mezi záseky kytar, tam víc není. Tady je naopak vesmír doslova hmatatelný, protože space ambient všude okolo je na slušné úrovni. Opakem budiž geniální Samael (a několik dalších kapel jejich ražení), kteří tuto hudbu hráli už na začátku devadesátých let. Kde jsou tyto kapely teď a kde jsou Progenie Terrestre Pura? Je to jiný level, přát si mohu především to, že se mladí Italové vrhnou na experimentálnější počiny a vykouzlí na svých deskách podobně evoluční nápady, jako jejich vzory.

 

 

Uzavřu recenzi velkou pochvalou obalu a loga kapely. Obal je skutečně výstavním obrazem, který perfektně podtrhuje dílo této bandy. Logo je futuristické a má svůj smysl, umím si ho představit jako symbol vytetovaný na kůži, vyrytý na trupu mezihvězdné lodě nebo na lesklém krytu droida.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Karloss / 24.2.14 17:11odpovědět

Tak toto album se měfakt líbí. Industriálněmetalové běsnění s příjemnými melodiemi. Zmínka o Samael měpřipomněla, jak dobří byli kdysi.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky