Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na „American Soldier“ kolega Sarapis svojí recenzí řekl vše podstatné, přesto si v rámci průletu diskografií kapely neodpustím i pár vlastních slov. Kapela po letech tápání a hledání cesty zpět našla svoji tvář a natočila opravdu smysluplné a silné album. Hudba zní čerstvě a moderně, přesto náznaky vychází z prakořenů a nejúspěšnější éry kapely. Album vnímám jako nejnabitější silnými nápady, emocemi a kompoziční bohatostí od doby „Promised Land“.

Zvolené téma - válka z pohledu obyčejných malých šarží a jejich zpovědi. Závažné téma a tomu odpovídá i velká zatěžkanost a naléhavost hudební stránky díla. Fascinace válkou je dle mého názoru chorobná a jistě jí netrpí zpovídaní veteráni. Každý (nebo drtivá většina), kdo „tam byl“, nejraději by na všechny hrůzy a zvěrstva po zbytek života zapomenul. Vypravěčská poloha Tateova hlasu nás nese jako samet celým dílem, kterému po kompoziční propracované stránce nelze nic vytknout. Z každého taktu a zákoutí skladby lze vycítit poctivou investici práce. Skladby se skutečně reálně plíží jako zkáza z bitevního pole a jen občas se tempo vystupňuje na střední rychlost. Pospíchat není třeba, místy vysvitnou světlé okamžiky jako ostrůvky trávy, kterých si nevšimnuly těžké boty pochodující roty.

Konec alba je méně strhující, než zbytek materiálu a bohužel se ihned za polovinou začíná propadat do patosu a pomalého, málo proměnlivého tempa. Hudebních nápadů a kreativnosti ubývá a tempo naposled pozvedá snad jen skladba „Man Down“. Poté album už jen houpavě plyne a končí v slzách. Co jiného čekat vzhledem ke zvolenému tématu? Chápu, že jinak nejdou vyjádřit vyvěrající pocity, kdy se nakonec dostaví smutek, zmar, nenaplněné naděje, prázdnota života emočně vyprahlých veteránů, kterým z běžné společnosti nikdo nerozumí. Jakmile lidstvo prodělá skutečný vývoj a nikoli pouze technický pokrok, který je mylně považován za vývoj, budeme lidštější a vymeteme zlo, živené nadnárodním zbrojním průmyslem, ven do historie. Cítíte, jak neřešitelný problém to je pro běžnou šedou myš, jednotku společnosti? Podobných otázek k poražení má lidstvo mnoho. Queensrÿche je neřeší, jen o nich mluví, k čemuž složili silnou hudbu plnou emočních zákoutí. Možná albu prospělo, že si s ním hudebníci dali načas a nahráli jej pouze ve čtyřech, bez rušivých vlivů hvězdných hostů, nebo nového kytaristy.