Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sedmnáct let fungování, čtyři studiová alba, stálá sestava pouze ve složení Jesse Hughes a Josh Homme. Můžeme licitovat, jestli byl výstup na výsluní Eagles of Death Metal dán předem známou tvůrčí dvojící, která měla už tehdy za sebou hromadu skvělé muziky, jestli šlo prostě o to, že první deska „Peace, Love, Death Metal“ byla skvělá, jestli za tím byla osobitá potrhlost kapely, anebo jestli na žádný výstup na výsluní vůbec nedošlo. Ono by šlo totiž snadno sklouznout k závěru, že EODM dráždí smyslové buňky jen několika málo podobně ujetých hipíků, a že u těch ostatních by to dráždění mohlo mít co do činění s červeným hadrem a rozzuřeným býkem. Svým způsobem ... proč ne.  

Pokud snad jde o vaše první setkání s Eeagles of Death Metal, pro jistotu uvedu pro většinu samozřejmou věc: tohle není deathmetalová kapela, i když s tím názvem mají co do činění polští Vader. Tohle je rock. Rock svým způsobem potřeštěný, ujetý, odrážející osobité tvůrce, kteří mají hranice serióznosti úplně někde jinde než většina z nás, a kteří se navzdory možným očekáváním nebojí dělat věci po svém.

Nová deska „Zipper Down“ při prvním setkání překvapí nejspíš svou délkou (34 min), z čehož tak nějak plyne poměrný rychloposlech a otázka na jeho konci, zda toho není trochu málo. Řekl bych, že je. Svižný zážitek je navíc podpořen nijak nekomplikovanou strukturou skladeb, jejich rytmickou jednoznačností a nekomplikovaností, která otevírá dveře s nápisem „user friendly“ zcela dokořán. Neboli deska má švih a spád (snad s výjimkou Skin-Tight Boogie), poslouchá se sama a pokud hledáte nenáročného společníka na dnešní večer, „Zipper Down“ může být jednoznačnou volbou.

Pokud dvojice Hughes & Homme šetřila v (ne)komplikovanosti skladby, pak v aranžích navážila dvojitou porci a pár úsměvů k tomu. Většina písní má mnoho stop, těch nástrojových i vokálních, mnoho barev a odstínů, a ve výsledku funguje každý song zcela svébytně a poznatelně. Skutečně stačí pár poslechů (a za pár si klidně dosaďte dva), abyste odlišili všechny skladby od sebe, ty lepší si zapamatovali a v podvědomí notovali společně s EODM. A tím zdaleka nemíním skladatelskou vlezlost, ale právě naopak - vyzrálost, schopnost vtisknout každé skladbě vlastní tvář a výraz. Přímý odkaz samozřejmě vede za autorským duem, které umí skládat účelně a s jasnou myšlenkou - umí zrychlit, když si to spád desky vyžaduje (Got a Woman), naopak zpomalit až do bluesem načichlého rocku (I Love You All The Time), podpořit skladbu vrstevnatými vokály (The Reverend), znít jako The Offspring (Complexity) nebo prostě vhodně volit kytarové efekty a určit zajímavý a jinde neopakovaný nádech skladby.

Nevýhodou toho samozřejmě je jistá ztráta spontánnosti a rockovosti (tak, jak tomu bylo na prvním albu). Z tohoto pohledu působí „Zipper Down“ hodně studiově, vyumělkovaně, s uhlazenou a hodnou produkcí. Tomu odpovídá i zvuk nahrávky, který ničím nevyniká a dokonce mám s přibývajícími poslechy stále větší dojem, že je nekonfliktní víc, než by bylo zdrávo, utlumený a se zbytečně zastrčenými bicími. A to je ve výsledku škoda, protože tím se EODM posouvají z pozice tak trochu rebelské a ironizující kapely směrem k zábavě trochu jalové, i když s mimořádným muzikantským základem. Ostatně tento trend šlo dosledovat už na předchozí desce, takže pod sluncem nového nic a posun ve výrazu kapely je prostě třeba brát tak, jak je. Případně se vracet do historie.

P.S.: Jednu chvíli jsem považoval za nejlepší song desky cover Duran Duran Save a Prayer (vlastně jsem se toho ještě úplně nezbavil), nicméně je to asi tím, že oproti těm ostatním hodně vybočuje. Každopádně je to výborná věc, zkuste.

P.P.S.: Obal jsem nepobral.