Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Queensrÿche po výtečném albu „American Soldier“ (recenze, minirecenze) navnadili spoustu příznivců, kteří další tvůrčí krok těchto Američanů bedlivě vyhlíželi, neboť se na zmíněném dílu začalo blýskat na lepší časy. Ihned zkraje je možno říci, že předhozená nová potrava „Dedicated To Chaos“ je velmi tučná, pro některé špatně stravitelná, ale pro hledače a progresivně naladěné posluchače, bez stylových mantinelů, nepostradatelná. Album po prvním letmém doteku je hodné odhozu a zadupání do neúrodné hlíny, ale s přibývajícími poslechy požitek trvale úměrně roste. Čím více se člověk v rozmanitosti zabydluje, tím lépe se s albem cítí. Velký prostor je potřeba prošlapat ke každé maličkosti a tu si zapamatovat, pak se usadit a jen se v tom „objektu“ kochat a rozhlížet, nechat se unášet přílivem nápadů a přístupů. Na úkor rozmanitosti ubylo živosti a energičnosti, ale nač reptat nad včerejšími rány, když to dnešní je tak komfortně bohaté.

Tateovci sympaticky nelační přelézt svůj magnum opus a vydávají se na smysluplnou uměleckou cestu – spásu. Ve studiu se uzavřeli se starým známým kytaristou Grayem, který je nyní v producentské roli pro kapelu přínosnější, jelikož pod jeho taktovkou kapela vyzrála v báječný novotvar, který lze v budoucnu donekonečna rozvíjet a umělecky posouvat s nekonečnou fantazií. Velký podíl na albu má i skladatel Jason Slater, který se společně s Tatem podílel na většině skladeb. Status nezlomné kapely a její reputace se tímto albem jen prohlubuje a hluboce se zarývá mezi jména, kterým stylové klišé a vyhraničené ploty nic neříkají. Současný umělecký nápřah a chuť hnout se z místa vypadají velmi sebevědomě, ale na druhou stranu mnoho uší může novinku zatratit a nevzít ji. Album dovoluje dvě cesty, jedna je jeho zavrhnutí a neustálé rozplývání se nad zásadními alby souboru, a druhá znamená, že se čerstvostí a rozmanitostí bezbřeze bavíte a nevnímáte, co bylo kdysi. Ruku na srdce, chcete dělat věci i vy samotní stejně tak, jak jste je dělali před deseti dvaceti lety? A následně je neustále omílat a opakovat jako profláklý vtip bavičů podřadné kategorie? Pánové si prostě dělají a hrají to, co chtějí a především to jsou oni, kdo se chce bavit a užívat si hudební svobodu bez hranic.

Queensrÿche – „At The Edge“

Na albu mi absolutně nevadí téměř úplný odklon od kovu, vzhledem k sympatickému projevu – doslova osvobozenému – tak vykvétá odvážná kolekce, kde vysledujete stopy mnoha přístupů. Pro řadu posluchačů některé minulé vývojové kroky znamenaly konec zájmu o kapelu, tentokráte razantní vstup do prog rockové oblasti bude lámat kosti mnohým dalším. Pestrost předkládané hudby vyžaduje celé vaše já a plnou účast při zabředávání do jednotlivých stop tvořících bohaté reliéfy, na první pohled bez smyslu a řádu. Pokud album pustíte na podkres při jiné činnosti, je to zbytečné marnění proudem, produkovaným pro naše novodobé zotročení.

Pro přiblížení a lehké záchytné body je možné jmenovat i pár vlivů, o které se na tomto albu pánové otírají. Možná to bude matoucí a nesrozumitelné, ale album tak může působit. Musíte mu dát hromadu tolerance, následné pochopení bude odměnou. Podpaluje se grungem a přikládá se přeleštěný street rock, tu a tam se najde U2 klestí s avantgardními větvemi. Nechybí špetka orientálních motivů se zajímavou živoucí rytmikou a až popových nápěvů držících se na straně vkusu přijatelného rockovým publikem, koketování s hard rockem a špetkou hair metalové nasládlosti ale i špinavosti a měňavého fusion s modernou. Netřeba se báti ambientu ani symfoniky, vše má svou váhu a tíhu sdělení. Mohu patlat další složeniny, ale stejně se slovním popisem nedostanu k přesné charakteristice. Nic není samoúčelné a exhibující, vše budováno k dobru celku. Vliv klasického starého prog rocku je možné cítit ve většině skladeb a jeho atmosféra, přetavená na vlastní pohled, je sympatická a nedochází k nepříjemným doslovným recitacím. Album tvoří mnohapatrovou bonboniéru, jejíž rozmanité chutě a barvy se prostými slovy špatně popisují. Nenajdete zde vyloženou hitovku, vypalovačku a ani klasickou baladu. Na albu nespatřuji žádný středobod, nebo naopak mizernou skladbu, kvalita je vyrovnaná opírající se o rozmanitost nálad a nápadů.