Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to něco málo přes měsíc, co jsem psal o letošním dlouhohrajícím albu pražské kapely Beast Within The Sound. Byla to deska ...and vice versa, která vyšla v lednu a byla to deska, na níž kapela stála rozkročmo přes thrash metal klasického střihu a čímsi, co bych nazval thrash-corem či thrash metalovou modernou. Bez ohledu na terminologii v tom byla lehká hudební schizofrenie - kapela jakoby si nemohla vybrat a tak zkoušela obojí dohromady, což ve výsledku působilo lehký zmatek. Ostatně recenzi si klidně přečtěte ZDE.

Na druhou stranu mi i přes jistou nevyhraněnost přišlo album celkem sympatické a když jsem po krátkém čase dával do přehrávače nové EP Propulsion of War, v skrytu duše jsem doufal, že pro další směřování si kapela vybrala modernu. Přece jen máme rok 2018 a i když to tak občas nevypadá, je třeba hledět vpřed. Nicméně už z toho, jak je to napsané, je vám asi jasné, že opak je pravdou.

Propulsion of War tak představuje kapelu, která už si vybrala a hned v úvodním motivu titulní skladby se víc než nezdravě podobá Slayer. A plus mínus někde tam můžete hledat těžiště aktuálního nastavení BWTS bez ohledu na to, že Filip Škobis v klipu pořád vypadá jako fanoušek Biohazard. Zbytek je pak úplně standardní příběh o docela našlápnutém thrash metalu, kde kytary koušou jak dva vzteklí psi, vše dopředu ženou razantní Jirkovy bicí, ale bohužel nikde se nepovaluje něco, co by kapele dalo vlastní tvář anebo co by ve vás vyvolalo aspoň pocit, že se hraje něco mimořádného. Pokud bych měl totiž vystihnout desku jedním slovem, volím slovo obyčejná, a klidně mě za to nemějte rádi.

Měl jsem s tím trochu problém na ...and vice versa a je to stejné i tentokrát (a troufnu si tvrdit, že je to ještě o fous horší) - chybí mi nápaditost a něco skutečně zajímavého. Jasně, úvodní riff We Are Humans je fajn a pod pódiem s ním bude dost zábavy, ale ruku na srdce, kolik podobných už jste slyšeli? Já hromadu... A nemusíme chodit ani za hranice desky, napříč všemi skladbami najdete spoustu opakujících se motivů, podobajících se navzájem tak moc, že rozeznat jednotlivé skladby od sebe je občas problém. Čest výjimkám, čest splašenému spřežení Sea of Blood coby cover The Exploited, který do dramaturgie nahrávky logicky zapadá a rovněž tam můžete hledat možné inspirace pro aktuální nastavení BWTS.

Kapela se na novém EP obrátila zpátky a pravděpodobně tím říká, kam se budou ubírat její další kroky. V podstatě by to všechno mohlo být docela v pořádku, retro nadále žije a žije dost možná celkem silně, jakkoliv osobně jsem vždycky raději zato, když kapela hledí vpřed. Ale budiž, je to její volba. O to víc bych ale očekával, že se pokusí vymyslet něco víc, protože těch, kteří pouze vybarvují předem nakreslené obrysy, je moc. Omalovánky nechme dětem.