Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - Operation: Mindcrime

QueensrÿcheOperation: Mindcrime

Michal Z29.1.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Koncepční klenot hudební prog metalové historie. Bez varování Queensryche nahráli svůj dosavadní albový vrchol jehož překonání se zdálo nemožné… Zlomový moment kariéry kapely, který odstartoval její nejúspěšnější éru.

Queensrÿche po lecčem napovídajícím albu „Rage For Order“, kde lze zaznamenat počátek progresivní éry, začali zářezem z roku 1988 – Operation: Mindcrime opovážlivě šplhat po strmém štítu ke svému vrcholu. Na zdolání několika výškových táborů jedním odhodlaným výstupem dopomohla právě nyní recenzovaná koncepční sbírka. Předchozí stylové zařazení se začíná košatět od metalu i k dalším prog větvím a až náznakům sympatické rockové pompy.

 

Od první návštěvy v zařízení pro choré, které je geniálně nasnímáno jsme vtaženi natrvalo do světa Queensrÿche a cesty ven z něj není. Dodnes nezapomínám na osobní první srážku s tímto albem. Bylo to setkání jiskřivé a láska na první poslech. Albu není příliš co vytknout, vše do sebe dokonale zapadá a nemohu nalézt spáru ze které bych začal špárat usazenou špínu. Kapela tentokráte posunula svůj sound zase o kus dále k finální úspěšné tváři. Jsou rozpoznatelní a nezaměnitelní i v hustém davu. Montáž progresivního přístupu na zajímavé melodie a  struktury skladeb je geniální, kytaristé se tentokrát rozehrávají do stratosféry, rytmika tepe a pulzuje jako živoucí organismus a Tate je kategorie sama pro sebe.

 

U předchozího albového počinu mi scházelo trochu více feelingu a emocí. Mindcrime tyto chmury zahání a emocí si můžete pochytat kolik je libo v třeskutě hitové a neodolatelné skladbě Revolution Calling. Tato musí dodnes každému otevřenému, správně laděnému metalovému příznivci, přinášet neutuchající eskalující radost z hudby. Krystalicky čistý zvuk dovoluje pozorovat kterýkoliv výtečný instrumentální výkon a přesto se nedostavuje pocit ze sterility jako u předchozího alba. S titulní skladbou je jasné že vysoká dotaženost kompoziční stránky je u kapely již daným standardem, ze kterého se nebude nikam ustupovat.

 

Kdož měl stále trochu nejisto v hlasovém projevu Geoffa Tatea, musí nejpozději na tomto albu již plně smeknout a hluboce se mu poklonit. Pan výškař par excellence. Tisíce odstínů stovky harmonií, dostává se i na hlubší rejstříky a v komplexním náhledu je stále co poslouchat a čím se bavit! Geoff se tak zdatně svojí barvitostí snaží držet krok s bohatostí kompoziční a instrumentální.

 

Každá kapela má nějaký svůj středobod tvorby a nejinak je tomu i u Queensrÿche. Kdejakému uskupení se nepodaří nahrát kompozici, která by vše změnila, dopomohla k zviditelnění a průlomu k milionovým prodejům. Tento grál patří jen skutečně vyvoleným. A těmi tito Američané jistou dobu byli. Jak jinak by se jim mohl podařit vybrousit tak obrovský drahokam jakým je opus Suite Sister Mary. Její úvod sevře a do posledního tónu kompozice nadšení a fascinace nepovolí. Je to jen dobře, jinak by se z té náramné hudební jízdy mohla některým pasažérům zamotat hlava. Nevím jak tu nádheru pojmenovat – metalová explodující progresivně pompézní symfonie. Spojení metalu, prog prvků, art rocku, vážné hudby a AOR pompy. Dramatičnost a naléhavost se daří zhmotnit na výtečnou. Vynikající operní sbory a emocemi natřískaný vokál hostující Pamely Moore. Suite Sister Mary (vlastně celé album) ani po 22 letech od doby vzniku neztratila nic ze svého lesku a zub času si na ní poničil sklovinu a sužuje ho závažný kaz.

 

Cokoliv dalšího na jakémkoliv albu by po takovém vrcholu znělo nicotně, toho jsou si Queensryche velmi dobře vědomi a do setlistu zařazují rychlou sálavou vypalovačku, která se snaží rozmělnit a trochu rozvanout předchozí pastvu. Zbývající materiál je vpravdě vysoce jakostní, přesto se utápí při myšlenkách na věci minulé. Trocha baladických doteků potvrzuje skladatelskou potenci i v tomto riskantním rockovém odvětví. Závěr se slyšitelně dotýká nedosažitelných Pink Floyd, dokud to pánové nepřetaví do své klasické polohy. Vynikající finále kolekce, která se navždy zapsala do encyklopedií a podvědomí všech příznivců kvalitní progresivní metalové hudby.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky