Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - Queensrÿche

QueensrÿcheQueensrÿche

Sarapis30.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips + sluchátka AKG K44
VERDIKT: Odrazový můstek do nové epochy kapely. Podotýkám, že vydařený.

Na stránkách Echoes panuje v těchto týdnech vyloženě progová nálada. Páteční seriál recenzí Fates Warning je v plném proudu a nyní přicházíme s již čtvrtou recenzí na nové album Queensrÿche. Po dvojitém rozboru alba “Frequency Unknown” a prvnímu nahlédnutí pod pokličku “Queensrÿche” se k letošní várce nahrávek pod jménem Queensrÿche vracíme naposledy. Pravidlo “dvakrát měř, jednou řež” pak zas na čas uložíme k ledu. Ještě malé připomenutí - tvůrci “Queensrÿche” přijedou 21. 10. do pražské Retro Music Hall a zahrají největší pecky z historie i z novinky. Tak nezapomeňte.

 

Nebudu opakovat to, co už napsal kolega Michal, spíš se zaměřím na body, v nichž se rozcházíme nebo které bych chtěl doplnit. Nejprve se zastavím u samotné existence obou nahrávek. Určitě není náhoda, že obě desky vyšly v jednom roce. Také si nelze nevšimnout, že stopáž “eponymního debutu” Queensrÿche, o němž je právě řeč, sotva přesahuje hranici 35 minut. A to jen díky dvěma minutovým předehrám, jejichž přítomnost na albu si nedokážu opodstatnit jinak než jako natažení času. Vysvětlení - “chtěli jsme k naším fanouškům dostat nový materiál co nejdříve”, zní z tábora kontratateovců. Vznešené pohnutky, jen co je pravda. Ale dvě minuty vaty stejně nic nezachrání, takže příště raději méně a bude to ok.

 

Nahrávka je krátká, ale nedostatkem chytlavých momentů netrpí. Úvodní melancholií načichlá “Where Dreams Go to Die”, hitovka “Vindication” nebo “In This Light”, to jsou skladby, které z hlavy jen tak nevyženu. Hlavně pozitivně nabitý refrén ve “Vindication” se zakousne do mozku jako klíště a nepustí se, dokud se pořádně nenacucá. Naopak na melancholickou strunu v tradičním duchu kapely zabrnká “A World Without” se vzdušnými symfonickými aranžemi.  Mnohým ostatním tah na branku rovněž nechybí a album i vzhledem ke svému rozsahu plyne svižně.

 

Výkon nového zpěváka je chvályhodný. Měl jsem nemalé obavy, že uslyším jen Tateovu kopii (zejména dle záznamů z koncertů v rámci Rising West), ale La Torre se se svou novou rolí popral se ctí a zpívá podle svého, aniž by se ohlížel zpět a “opisoval”. Kritický musím být snad jen k jeho podílu na skladbě “Redemption”, v níž mě jeho výškaření v předrefrénu dost irituje.

 

Dříve proslulá a v jeden celek zhmotněná rytmická dvojice Rockenfield-Jackson mi narozdíl od Michala připravila mírné zklamání. Instrumentálně všechno zvládá s přehledem, nicméně momenty, z nichž mrazí (jako například zde nebo zde) na této nahrávce nenacházím. Je zřejmé, že tímto albem se uspokojovala především touha udělat zase něco heavy, takže dravý přístup dostal přednost před smyslem pro každý detail a vypiplanými aranžemi. Zkuste libovolný song z tohoto alba porovnat třeba s "A Dead man's words" z "American Soldier" a budete vědět, o čem mluvím. To už se však netýká jen rytmického tandemu, ale práce s aranžemi obecně.


Nahrávka je metalovější než posledních osm alb Queensrÿche a zařadit ji do konceptu vývoje kapely není jednoduché. Nit je přetržena a je potřeba ji navázat znovu. V tomto směru cítím určitý neklid. Neklid z toho, že Wilton a spol. hodí více než desetiletí svého uměleckého vývoje za hlavu. Ať už byla novější tvorba Queensrÿche přijímána jakkoliv, osobně k ní cítím nemalou náklonnost. “Návraty ke kořenům” jsou často jen fráze, v případě Queensrÿche však došlo skutečně k činu. Nebojte se, Scott Rockenfield už těžko na hlavě vykouzlí trvalou a ani třpitivý a uplý šat by se na muzikantech ve středních letech nevyjímal. Jde o náhle získanou dravost a silnou pozitivní energii rockerů, kteří ještě donedávna působili uklidněně a přemýšlivě a nyní dostali nový impuls ve formě pořádného kopance. Znovu se objevily tradičnější metalové postupy a struktura skladeb se zjednodušila. Navíc nové album se mi zalíbilo na první poslech, což u Queensrÿche v minulosti nebylo vůbec běžné.

 

A právě v tom čichám nějakou čertovinu. Dříve to byl s novou nahrávkou Queensrÿche vždycky ze začátku boj, jenž po čase vyústil v přátelské objetí a kamarádství na celý život. Byl bych nerad, kdyby se Queensrÿche zařadili do zástupu triviálních a lehce okoukatelných kapel a pozbyli tak svého výjimečného statusu. Na další desce se proto chci prát s komplexnějším materiálem, než je na tomto albu, které beru hlavně jako odrazový můstek do nové epochy kapely. Podotýkám, že vydařený odrazový můstek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky