Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není nad kapely, ke kterým se člověk dostane poprvé a které poté objevuje. Začalo to nevinně a končí to podrobnými poslechy tam i zpět, a nakonec i těmito řádky. Totální worshiping se sice nekoná, ale je tu kapela, ke které se budu zaručeně vracet. Těmi zvukovými a hlavně stylovými vývraty se základem v muskulaturně bagrujícím spodku sludge metalu to prostě vyšlo. Lehké napojení na Amenru v tom nakonec nehrálo prakticky žádnou roli.

Belgické sonické duo Doodseskader je ve fázi dvě. Fáze jedna, nebo-li prvotina Year One nabídla zvláštní, hlučící slepenec stylů, a nyní došlo k dalšímu posunu a prohloubení soundu kapely. Tak na mě obě desky působí. Tam, kde se osahala stylová rozbujelost, se ta míra sune mnohem odvážněji dál. Jinými slovy, Year One mi vzhledem k novince Year Two přijde v celé své zvrácenosti jako ta hodnější. Nová práce do toho buší o poznání s větším hladem po důkladnějším propojení všech možných pramenů, odkud si Doodseskader berou svou kalnou vodu. Je opulentnější, hrubší, divočejší, ale i neuroticky vyklidněná.

Řeč je o zvukově nateklých experimentech na sludge metalu, nebo na tom, co z něj zbylo. A především o dalších vlivech a žánrech, které jsou zapojené do mohutně se tvářící konstrukce a jsou plně funkční. Nebo jinak - tyhle prvky nedoprovází, ony tvoří sound Doodseskader. Jsou stejně zásadní, jako ten, ze kterého se vzešlo. Hip-hop, industrial, hardcore, noise, a taky rock a jeho alternativa. A ještě pár dalších dílků do mozaiky. Dosti svérázné, to je pravda. Na druhou stranu se nedá říct, že by Doodseskader upekli nějaký novátorský produkt, ke kterému bychom měli mít přehnaně vědecký přístup. To ani náhodou! Je to o sonické vřavě, o masívním válcování mysli skrze různé polohy hudby. Experimenty a hrubá masa, to je úděl Doodseskader. Odšpuntovat, nechat hrkat a korigovat poslouchatelnost.

A u té bych se chvíli zastavil. Zrovna s poslouchatelností si tahle dvojka docela tyká, respektive je na velice solidní úrovni. Přes všechny tlaky do hlavy jde o snadno vstřebatelné a svým způsobem chytlavé dílo. Tohle si pánové hlídají, protože co kdyby tady byla malá skulinka, jak se prohoupat až směrem k masovějšímu příjmu. Třeba to půjde, třeba je to utopie. A třeba se na to ve skutečnosti sere. Doodseskader se pohybují někde mezi krutou vřavou a neurotickým vypravěčstvím. Smysly brutality jsou zvenčí kontrolovány tykadly humánnosti a civilního přístupu. Ten zmrd uvnitř, co dělá bordel, má taky svou dušičku a někdy se chce svěřit. Nadměrná hustota zvuku je jeho gró, ale ven jde i slušné množství melodií a čistých vokálů. A jako taková je produkce kapely přitažlivá i pro mě. Hned napoprvé mi tahle sonická směsice přišla jako výzva se jí proplést a nakonec se i ujistit, že se jedná o celkem přijatelnou záležitost. Což platí doteď.

Už úvodní flák Pastel Prison nabídne obě tváře Doodseskader, tu milou i brutální. Lehce zefektované pozadí doprovodí vokál do divných a zvukově nestálejších míst. Ten se pak zlomí a začne se afektovaně zmítat ve vlastním poblouznění. Rytmus a brutál, živočišné strojírenství a hopkající spodek měnící se dusavé techno - tak kapela pokračuje v The Sheer Horror of the Human Condition. A vlastně pořád dál. Vyšiluje, propadá sonické panice a pak se zase vrací zpět do údajného normálu. Následuje dvojice mých oblíbených skladeb, ke kterým se vracím nejčastěji - Innocence (An Offering) a Bone Pipe. Je tam vášeň, riffující mašina a hip-hop, který skoro vůbec neposlouchám, ale mám k němu nejspíš tajný vztah, protože se mi líbí prakticky všude, kde na něho v rámci propojení na (+/-) metal narazím. A Bone Pipe je hip-hop. Nadopovaný, divoký a kymácející se v industriálním pozadí. A tohle teda můžu. Pak se hoši zklidní a na povrch se dostane ten jejich vypravěčský rozkol. Někde mezi sdílností a špinavou městskou stokou. Peine a ještě více baladická Future Perfect (A Promise) do mě promítají přesně tyhle pocity. Album to docela překlopí do vyčkávací polohy, co vlastně bude dál. Ono se totiž moc nepřidá na těžkostech ani v Secrets Make Lonely. Teda přidá, ale spíš pozvolna. V I Ask With My Mouth, I'll Take With My Fist se to už rytmicky valí. Hip-hop, groovy a studený doprovod, křičící vokál. Znovu mi to přijde strašně chytlavé a ve vší zvrácenosti vlastně vlídné. A pěkně se hopká i naposledy v temně chrámové People Have Poisoned... Taková mňamka na závěr.

Year Two a to pojetí kapely celkově mně sedlo, a ačkoliv se bráním superlativům, jako super bych tuhle desku označil. Nebo výbornou. Jako takovou, která má odvahu se s tím nemazat a zapojit v rámci svého soundu hodně moc a dost toho i říkat. Doporučím všem, kteří si přečetli předchozí řádky a nejspíš se dovtípili, o co se jedná. Tohle je sonický teror, někdy hodně ostrý, jindy zas přítulně nakažlivý. Doodseskader si ukládám do hlavy, v žádném případě nemažu a hodlám si pamatovat.