Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nebyli by to Laibach, aby po čase nedošlo k nějakým překvapením. To hlavní spočívá v poloze nové desky ve vztahu k té předešlé. Pokud lze totiž Spectre brát jako popový pochod pod světly stroboskopu, tak novinka je zcela jinde. Na opačné straně vnímání hudební zpovědi kapely. Na Also Sprach Zarathustra jsou to Laibach abstraktní, Laibach tiše sklíčení ve vlastním temném vakuu a také Laibach experimentální. Novince vévodí spojení klasické hudby, minimalisticky vedené elektroniky, dozvuků industriálních komnat, a hlavně mistr Nietzsche. Temný a děsivý.

Atmosféra je jako v divadle, v naprosté tmě a s nesnadno uchopitelným, přesto hodně vypovídajícím dějem. Základem budiž Nietzscheho asi nejznámější dílo totožného názvu, do jehož hloubky a celkové teorie snad netřeba obšírnějšího uvádění. Z mé strany možná jen tolik, že jde o myšlenky, kterým jsem velmi blízko a sympatizuji s nimi. Dál už to ovšem záleží na vkusu každého. I Laibach tohle dílo uchopili po svém a vytvořili jeho hudební otisk v podobě elektroniky a přidružených žánrů. A stylem, který byl původně složen pro divadelní přepis Nietzscheho díla a který měl svou premiéru během loňského roku.

Hlavními průvodci alba jsou temnota a hudební minimalismus. Nepočítejme s žádnými pochody, ostrými kytarami, ani s diktátorským frázováním. Filosofie této desky spočívá v jiných hodnotách. V pokusu definovat hloubku díla a přitom si zachovat vlastní tvář. Povedlo se obojí. Na Also Sprach Zarathustra Laibach zůstali Laibach a Nietzscheho odkaz se z desky pořád skrytě připomíná a vyplouvá na povrch.

Z hlediska přístupnosti jde o stejně minimalistický prožitek jako je atmosféra alba samotná. Je nutné hledat, nalézat a spojovat si jednotlivé momenty v jeden a pak hodnotit vynalézavost a schopnost přesvědčit. V případě Laibach jsem neměl velké obavy, že by takto zadaný úkol nezvládli a při psaní těchto řádku jsem o jejich úspěchu naprosto přesvědčen. Ano, tahle deska je složitá a nepřístupná. Jistě, její poslechy bolí a žádají si své oběti. Laibach během nich rozplétají podivuhodný příběh, který má své vrcholy i otazníky, ale pořád v něm vítězí kvalita a originální zpracování. Kdo také jiný by měl znít originálněji, než Laibach...

Koncept je dán a jednotlivé skladby na sebe přirozeně navazují. Někdy jako by izolovány od okolního světa, jindy přijatelněji, s malou porcí naděje a přístupnosti. Není třeba se bát a hledat překážky. Ty deska nenabízí, vlastně až na jednu výjimku, ale zase... jak se to vezme. Poslední skladba Von Den Drei Verwandlungen divadelní atmosférou omámeného posluchače vyprovází tak trochu po svém. Hlučící destrukcí, jež je podobna neustálému týrání motorů na okruhu v Brně. Laibach se neloučí hezky, ale těžce. Těžce stravitelné je i tohle album jako celek a těžké je věnovat mu více po sobě jdoucích poslechů. Ale jde to. Tahle temná symfonie má své charisma a to je nakonec docela velké. Po tom všem si pak člověk jen vyvrátí, co si po celou dobu vštěpoval. Ono to nejtěžší v rámci Also Sprach Zarathustra je nakonec loučení.