Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Radiohead - The King Of Limbs

RadioheadThe King Of Limbs

David6.3.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Technics SL-PS770D, Raveland X 2508
VERDIKT: Pokud jste se s tvorbou Radiohed ještě nikdy dříve nesetkali a upřednostňujete klasický rockový sound - tedy kytara, basa, bicí bez zbytečných příkras - nebo se nechystáte zrovínka zahájit meditační týden zavření v místnosti o velikosti 2 x 2 metry, raději na The King Of Limbs rovnou zapomeňte. Jestliže ale přeci jen čas od času zatoužíte po hudbě, která se vymyká zaběhnutým rockovým klišé, jste na správné adrese.

Téměř čtyři dlouhé roky trvalo čekání na nové album britských Radiohead a nutno poznamenat, že po sérii prohlášení o definitivním konci nahrávání klasických LP a omezením se na zveřejňování jednotlivých songů přes internet jsem zprávu o nečekaném vypuštění plnohodnotného počinu do éteru vnímal jako blesk z čistého nebe. Nakonec nic není tak horké, jak se původně zdálo a Radiohead dokonce upustili od modelu distribuce použitého na In Raibows, kdy nechali zcela na fanoušcích, kolik digitálních zlaťáků za album ve finále zaplatí. Určitě hezké gesto, ale jak všichni víme, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

 

Poučeni otřepaným "Podej prst, utrhnou ti celou ruku" je aktuální počin The King Of Limbs k dispozici jako placený download za předem stanovenou cenu. Milovníci hmatatelných inkarnací v podobě velkých černých, nebo menších stříbrných hrajících koleček budou muset své choutky potlačovat minimálně do března, na kdy je připravena standardní CD verze. Pro ty zmlsanější a náročnější je pak na květen přichystáno speciální Newspaper album.

 

Radiohead 2011

 

A jací jsou tedy Radiohead roku 2011? Žádné velké překvapení se nekoná, komu dříve jejich hudba připadala nudná a vyměklá, bude po poslechu The King Of Limbs jěště znechucenější a otrávěnější, valné nadšení zřejmě neprojeví ani příznivci raného období reprezentovaného The BendsOk Computer nebo částečně i posledním In Raibows. Thom Yorke a spol. totiž vkročili do dalšího desetiletí obklopeni oparem elektroniky a programování, živé nástroje jsou upozaděny na úkor zdánlivě nelogicky poskládaných ruchů, beatů, chrastění vytvářející dojem zrychleně přehrávaného romantického filmu na stokrát rozstříhané a znovu slepené pásce. Ani žádné jasné hity se tentokrát nekonají.

 

Radiohead rezignovali na klasickou stavbu písní typu sloka – refrén a rozhodli se vydat cestou nenápadně plynoucích minipříběhů, jejichž nosným prvkem se stalo právě ono zvukové vrstvení, prolínání doprovázené minimalistickou rytmikou a Thomovým zpěvem vyhlazující a usměrňující neklidně tepající tempo většiny z nich. Tento přístup asi nejlépe reprezentuje čtvrtá v pořadí Feral, jejíž epileptické klopýtání mi zpočátku namísto příjemných pocitů způsobovalo spíše bolest hlavy a tik v oku. Přiznám se bez mučení, že nebýt závěrečné trojice relativně čistých, syntetikou nenarušovaných CodexGive Up The Ghost Separator, měl jsem po prvním poslechu ani ne 40 minut trvající nahrávky sto chutí milého The King Of Limbs mrštit do koše (tedy toho virtuálního), ale s každou následující detailní pitvou jednotlivých songů jsem postupně stále víc a víc pronikal skrz onen elektronický krunýř chránící křehké živoucí nitro stvořené z jemných melodií, ranní rosy a lesního vánku.

 

Pokud vydržíte s trpělivostí, nakonec zjistíte, že pod zdánlivě neprostupnou slupkou jsou noví Radiohead vlastně odhalenější a zranitelnější než kdykoliv předtím. Absence hrubého zvuku elektrické kytary ještě více napomáhá vykvést kráse a jemnosti, díky níž pro mne Radiohead byli vždy více než jen rock/popovou kapelou – malíři osvobozujících i skličujících pocitů, terapeuty a zároveň narušiteli poničených duší. Ke všem jejich nahrávkám se často a rád vracím, skrývá se v nich totiž něco zvláštně přitažlivého, hypnotizujícího a povznášejícího, a ani The King Of Limbs rozhodně nebude výjimkou. Vůbec mi nevadí, že všech osm písní vidělo kytarový riff maximálně tak z okna rychlíku a nazvat je rockovými by bylo asi stejně pošetilé jako prohlásit Ozzyho Osbourna nejlepším astrofyzikem všech dob. Alternative pop? Dost možná, ale není to nakonec jedno? Radiohead jednoduše zůstali sví, ostatně jako vždy. Nestvořili sice žádný milník, o kterém se bude básnit ještě mnoho let, ale jejich hudba dokáže být stále poutavá, nevinně hladivá i plná vzrušujících momentů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky