Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Takže Mucha. Tuhle desku jsem projížděl docela svižně tak před půl rokem a aktuální návrat následoval po takové malé exkurzi do diskografie Rush z 80. let, což tedy byla absolutní náhoda. Ale taky slušný kulturní šok - hrát po sobě desky Grace Under Pressure (1984) a Tos posrals (2019) je zážitek z kategorie what the fuck, který minimálně pro mě nemá jasného vítěze. Osmdesátkový zvuk vysloveně nemusím a k tvorbě Nikoly Muchy jsem od desky Josefene (2014) přistupoval se stále větší obezřetností. Slovácká epopej (2013) byla fajn, ale po ní jakoby se záměry Nikoly zvrhly pouze do jednoho ústředního bodu, tedy šokovat oplzlostí a na drsňáka (vlastně na drsňačku) textovat o tématech, které jsou pro většinovou společnost tabu nebo něco na ten způsob. Nevadila mi témata jako taková, ale naprostá prvoplánovost bez jakékoliv snahy trochu pohnout posluchačem třeba v tom, aby o těch tématech přemýšlel.

Předchozí desku Nána pak považuju za to nejslabší, co Mucha vydala a v květnu 2017 jsem o ní napsal tohle: S Muchou to mám tak, že mě bavila první deska kromě skladby Ježíš. Bohužel právě ta se chytla a bohužel právě tím směrem (tedy směrem laciné sprosté zábavy ... a klidně mě považujte za suchopárného moralistického idiota) se Mucha vydala v mnohem větší míře na další desce (třeba Kamil). Na novém albu si dokážu užít tak polovinu věcí v čele s dobře udělanou satirou (až parodií) Láska, kde Mucha ale využívá úplně stejné postupy jako ty, které zesměšňuje. Přijatelné skladby jsou snad ještě Hipster, Schmutzige Madchen, s trochou tolerance Nána. Robert a David je blbost, Pan Píča je trapnost v tom duchu, jak píšu v úvodu - prostě za hranou. Pak už mi to přijde jako předělávání jiných interpretů na trochu jiné texty, což je zábava k táboráku po deseti pivech, ale na regulérní desku mi to přijde tak nějak málo. Mucha bohužel klesá hlouběji do bláta vulgárního folku a ani ta šikovná kapela kolem ní to není schopná zachránit. Škoda.

Je v něčem aktuální deska jiná? Napadá mě především jedna věc, a to absence vyloženě otravné skladby (no vlastně s výjimkou The Dno), pokud se tedy domluvíme a za otravné nebudeme považovat opětovné a naprosto duchaprázdné předělávání známých motivů jiných interpretů (je jich dost). Po pravdě si myslím, že Mucha nemá něco podobného zapotřebí a většina původní produkce na desce mi v tom snad dostatečně dává za pravdu. Nicméně deska není ani tak o velké muzice a instrumentálních výkonech (i když i tady občas zavanou svěží větry), ale o textech, sdělení a tématech plus mínus aktuálních. Asi by si každý mohl položit otázku, kolik času denně tráví na sociálních sítích a na on-line komunikátorech všeho druhu, a je moc dobře, že hned první skladba Kill The Messenger tohle téma nastoluje. Navíc jde o slušnou rockovou garážovku, kde to celé kapele šlape přesně tak, jak je v tomhle žánru potřeba. Podobně je na tom skladba #Meetoo, což byla před nějakým časem naprosto zvrhlá kampaň, kdy měla kdejaká kráva možnost se pochlubit tím, že ji někdo před dvaceti lety na maturitním večírku šáhl na koleno. Why not me?! Celkem chápu, že se Mucha chtěla vyjádřit a hlavně - pokud jsem pochopil dobře - si o celé téhle akci myslí svoje.

Velmi dobře působí i skladby z kategorie osobního alkoholového zoufalství, což se můžu trochu domýšlet, že jsou bytostně osobní zkušenosti autorky samotné, ale třeba taky ne. Každopádně mají svou nepopiratelnou existenciální sílu a ruku na srdce, kdo aspoň jednou nezažil něco podobného.

vracím se ti domů špinavá

podlaha je doma špinavá

svědomí mám trochu špinavý

na nic si nevzpomínám

 a kýbl u hlavy mám

 a prachy nemám

já su tak blbá ... a teď mě uvidíš blít

sorry!

Právě tyhle doteky skutečného života, který zcela běžně a přirozeně v čase 8.00 až 19.00 maskujeme vhodnými společenskými převleky, dávají desce punc opravdovosti a uvěřitelnosti, o který se (mnohdy naprosto marně) snaží tolik jiných kapel a interpretů. Do jaké míry je tohle autentický obraz současné nebo třeba už minulé životní praxe samotné Muchy, samozřejmě nevím, ale řečeno s Cimrmany, její strhané rysy by tomuhle předpokladu mohly dávat za pravdu. Podobně výborně a ze života působí dvojice úvodních skladeb druhé strany desky - Greed a Rýmečka.

Slabá místa desky jsem už někde zmínil a jsou to především zbytečné výpůjčky u jiných kapel, které sklouzávají v samoúčelné a laciné parodie (třeba Gaia Mesiah ve skladbě Hajlando). Slabá je skladba Mrtvá, která není ani vtipná, ani hudebně zajímavá, ale naštěstí je to ojedinělý případ s výjimkou závěrečné trapnosti The Dno. Naopak celkem dost vydatnou potravu k přemýšlení mnohdy poskytuje hudební doprovod, který nemá na první raz díky dominanci Muchy příliš prostoru se projevit a zaujmout. Přitom se toho „tam dole“ děje dost, zkuste třeba skladbu Rýmečka, která je právě z těch, které vás nejdřív praští přes nos svým textem a až teprve potom zjistíte, že tam jsou naprosto výborné klávesy (a nejen v této skladbě). Mucha má v tomto případě dost kliku na manšaft za sebou, byť už dlouho bez Martina Kyšperského, ale zase třeba s Ondřejem Kyasem.

Takže celkově vlastně docela dobrý, i když ne všude a za všech okolností. Muchu beru jako autorku především osobitou a přesně taková je i její aktuální deska. V něčem dokáže zaujmout, v něčem vadí a otravuje. Jenže lidi jsou právě takoví.

Jinak pokud si desku koupíte, dostanete dost slušný kousek do sbírky, a to za lidovou cenu plus mínus tři sta pade podle místa nákupu. Gatefold obal má nápaditě vyvedený stříbrotisk, kapsa je potištěná, byť podle českého zlozvyku rozříznutá na blbé straně, k tomu plakát na formátu 4x 12", na druhé straně všecky texty a křivé zuby. Zvuk je komplet z Jámoru Ondřeje Ježka a i přes určitou snahu mi pořád přijde poměrně zahuhlaný a nepřehledný. Jeho syrovost, slyšitelné zkreslení a garážový feeling je samozřejmě na místě, ale něco mu pořád brání se otevřit a vyrůst do krásy. Žít se s tím dá, ale Albini to není.