Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Věnuji se Árstíðir Lífsins víceméně od jejich vzniku. Nikdy jsem nevynechal příležitost hluboce se ponořit do jejich díla. Platí to jak pro jejich dlouhohrající alba, tak pro famózní splitko se sbratřenými Helrunar nebo grandiózní EP Þættir úr sǫgu norðrs. Árstíðir Lífsins patří k těm spolkům, co přistupují ke svým výtvorům plnohodnotně a znát je to i na krátkometrážních nahrávkách. Na nich obzvlášť. Každá má ucelený příběh s úvodem i závěrem, neobsahuje nevydané skladby nebo předělávky. O remixech nemluvě. Po třetím, tři roky starém Aldafǫðr ok munka dróttinn, jsem si říkal, zdalipak se německo-islandské trio někdy vyčerpá a nabídne posluchači slabší dílo. Po prvních posleších prosincového mini alba Heljarkviða mi bylo jasné, že ani tentokrát se z uměleckých výšin klouzat nebude. A jestli, tak jen o fousek.

Ti, co o Árstíðir Lífsins doposud neslyšeli, protože scénu sice scénu brázdí cca deset let, ale nejsou zrovna mainstreamem, vězte, že kapela v sobě mísí vlivy pagan / folku s ambientem, soundtrackově položeném vyprávěcím stylu a základnou v black metalu. Nedílnou součástí jejich tvorby je antrolopogické bádání i láska k severským ságám, čímž dokážou docílit vskutku dobové atmosféry. Nepředstavujte si jejich pagan / folk ve světle podobném s Korpiklaani. Raději si dosaďte Wardrunu, kdyby hráli metal. Jsou vážní, temní a black metal nemají jenom na okrasu. Silní jsou i v použití vokálů, ve kterých se dočkáte jak typického krákotu, tak frenetického vřískání. Ale extrémní vokály nejsou dominantou jejich děl. Jsou součástí velice široké škály zpěvů a hlasů, které zahrnují hluboké chorály, mužské sbory, deklamace, basové zpěvy, hrdelní vrčení atd. Vskutku libový zážitek neruší žádný přešlap v podobě neznělého hlasu nebo jeho zabarvení.

EP Heljarkviða obsahuje pouze dvě skladby, což není divné vzhledem k typu nahrávky. Jenže album trvá něco přes čtyřicet minut, dílo je sevřené a tak se v pohodě vyrovná klasickému full-lenght formátu. Kapela nás vezme do tísnivých vod mrtvých, provede nás velice ponurou básní o smrti, říší bohyně Hel a bolestného znovuzrození. Poetickou část doplňují a rozvíjí nejen klasické rockové nástroje, ale také smyčce, vibrafon, rohy či dobově znějící samply. Nad tím vším se linou emotivní vokály, basbarytonové sbory házející posluchače v náladě do lyrického snění. Metalové kontury se příjemně doplňují s akustickými. Každá část skladby, respektive skladeb, je vypracována k monumentální gradaci v závěru. Často se stává, že jste vláčeni temnou jeskyní, kterou se nese jen kapání vody a záhrobní vokály mrtvých.

Přiznávám, že není snadné obsáhnout množství detailů. Chtělo by se říct, že obě skladby Heljarkvidy jsou progresivně rozmáchlé, do epična vyhnané kolosy, které vyžadují mnoho času a pečlivých poslechů, aby bylo možno zorientovat se a vychutnat si například krásné kytarové melodie v Heljarkviða II: Helgrindr brotnar ve čtvrté minutě. Skladba zde uhání, sbory hučí a nad nimi se line emotivní kytarová linka. Pak se vše přirozeně zlomí v tempu i pocitech a přitom melodie zůstává stejná. Jen se promění lehounce melodie sborů a ubere se na dramatičnosti. Po chvíli se zdá, že píseň nabírá dech a přitom se pod tichou akustikou odehrává drama v podobě smyčcového souboje.

Můžu-li vypíchnout nějakou slabinu Heljarkviðy, ukázal bych na nepřístupnost atmosféry a možná přílišnou komplikovanost. Což je vlastně zároveň i uznáním mistrovského růstu co do kompoziční zdatnosti, stejně i historické autenticity. Ocenil bych i více skladeb. Nemůžu se nabažit obou skvostů a vždy si je musím pustit minimálně dvakrát. Jednoduše řečeno, co je slabinou pro jednoho, pro druhého může být vrcholem.