Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Norští Ragnarok už nejsou onou mrazivě půvabnou kapelou z devadesátých let. Ty tam jsou temně romantické melodie Nattferd nebo skočně jedovaté Arising Realm, anebo brutální Diabolical Age. Každá z těchto dnes už kultovních desek byla svojí podstatou svébytná a jiná než ta druhá. Právě tohle se mi na Ragnarok líbilo nejvíc. Kdo má taky poslouchat pořád to samé. V Ragnarok je z původní sestavy pouze Jontho, který na předchozí, jinak velice slušné Psychopathology, vyměnil bicí soupravu za mikrofon a pustil se do řvaní. Moc dobře se mu ale nevedlo, byl nejslabší položkou nahrávky. Bylo otázkou, zda se zlepší, nebo opět změní sestavu a osloví nového frontmana. Non Debellicata nahrála prakticky totožná parta, jen basu nahrál novic říkající si Rammr, jinak zpívající kytarista z folk metalových Elvarhøi. A výsledek?

Obavy nulového vývoje vzhledem k tomu, že desku nahráli stejní lidé, můžeme hodit za hlavu. Ano, Psychopathology i Non Debellicata se příliš neliší. Jsou si podobné, což v minulosti nehrozilo. Jakmile se však zaposloucháte, všimnete si nejen mnohem zajímavějšího hlasového projevu Jontha, ale větší intenzity a žánrové čistoty. Je možné, že tomu, kdo Ragnarok uznával pro jejich svébytnost, bude podobné zařazení zpátečky vadit. Naopak, milovníkům old schoolu by Non Debellicata mohla chutnat.

Díky dobře ošetřenému zvuku je možné si vychutnat dobré řemeslo, ve kterém není prostor pro úhybné manévry, ani pomocné berličky. Deska hned od prvního taktu úvodní a zároveň titulní vypalovačky uhání v rychlejším, nekomplikovaném tempu. To zvolní, jen aby se neřeklo. Pánové svému řemeslu ale rozumí a jednoduchou řezbu podají tak, že nenudí. Devízou Ragnarok je odjakživa výstavní práce s melodiemi. Jontho má na kytaristy štěstí a Bolverk byl dobrou volbou. Byť jeho debut v podobě Malediction nebyl z nejšťastnějších, od té doby se vypracoval natolik, že je nejen šikovným muzikantem, ale jeho riffy a tuny sólových vyhrávek jsou rok od roku suverénnější a chytlavější. Letos mu navíc sekunduje výborný basák, který kytarám nedělá pouze křoví, ale zapojuje se do členité mozaiky. Například se mi líbí akustické hrátky v Sanctimoneous nebo Nemesis, které se příjemně proplétají s basou. Bolverk je bourák a ozdobou Ragnarok. Jonthův nástupce na bicí, o víc než dekádu mladší Malignant, vdechl Ragnarok oheň do žil. Jeho svižná hra nepostrádá pestrost strunových kolegů. Muzikantská šikovnost však není všechno, novinka trpí přílišnou šedí. Na to, že se vrací do lůna blacku, jsou málo zlí či tajemní. Jsou partou chlápků, kterým to dobře hraje, přesně ví, jak hrábnout do strun, ale už ne tolik, aby přišli s nápadem, ze kterého se posadíte na prdel.

Non Debellicata není bůhvíco. I přes výbornou instrumentaci a skladatelský um, není víc než poctivou stylovkou, která potěší, ale nenadchne. Psychopathology mě baví svojí pestrostí mnohem víc. Obávám se, že svojí všedností novinka zapadne. Nejen nyní, kdy vychází mnohem zajímavější nahrávky, ale i v běhu času se tato deska nezapíše v diskografii Ragnarok tučným písmem. Průšvihem Non Debellicata není, pěkně odsýpá a obsahuje pár skvělých okamžiků, ale od Ragnarok jsem zkrátka čekal silnější a složitější zážitek.