Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ragnarok trvá dlouhých dvaadvacet let. Mnoho bohů i válečníků nevydrželo nápor roků a z boje odpadlo. Zejména v roli křiklounů se jich na pouti dlouholetého boje vystřídalo více než dost. Jejich jména byla a jsou věhlasná, jejich um ďábelský, ale jsou pryč a nic s tím nenadělá ani jediný původní člen Jontho. Mohl to už dávno zabalit, ale pokaždé sebral veškeré síly a posádku poskládal z nových rekrutů. Tentokrát to dopadlo tak, že opustil bicí nástroje a chopil se mikrofonu. Jeho hlas se ani náhodou nemůže rovnat předchůdci HansFyrstemu, ani žádnému před ním. Naštěstí hudba Ragnarok není jen o řevu. Svůj handicap v síle dohání kvalitním hraním si s melodiemi. Jak to tedy vypadá s čerstvou flákotou, nazvanou „Psychopathology“?

Jistě si každý všimnul, jak si vedou a kam se ubírají původní norské black metalové legendy. Není mnoho z nich, kdo by zůstal věrný původnímu mrazivému blacku a nezůstal přitom zamrzlý jako Ymir. Ragnarok se podařilo znít pořád stejně a vyspěleji zároveň. Je možné, že jim dost pomohl skvělý zvuk, který na jedné straně pravověrného blackoše odradí, ale kdo má rád festovní metal se vší jeho razantností, zde si pošmákne. Nový bubeník Malignant (Dauden), který si svoje postavení teprve buduje, dokázal kapelu nesmírně nakopnout. Precizní hru doprovází nesmírný tah na branku. Užijete si jak blast beaty, tak rytmické hračičkování, vycinkávání. Klasický norský black jím dostal nový rozměr, který šéf Jontho zužitkoval beze zbytku.

Bez zbytečných blbinek se úvodní vypalovačkou „Dominance & Submission“ rozjede padesáti-minutová jízda plná thrash blackových sypanic, tu s přesahem k deathu, tu bohatýrství. Jak jsem už zmínil, Jontho nemá ďábla v hrdle, ale zpívat umí. Jeho projev je často naléhavý („Infernal Majesty“) a písni dodává punc hymny. Docela zírám, jak výborná je kytarová práce Bolverkova. Na minulém díle mi moc nešmakovala, ale zde je parádní. Kila jsou často střídána pěknými sólovými vyhrávkami. Právě on v tandemu s Malignantem dělá z Ragnarok o mnoho pestřejší skupinu, než bývalo zvykem. Peckoidní je například akustický podkres pod elektrickou kytarou v začátku „My Creator“. Tento motiv se pak vrací po impulzivním výbuchu extáze. Extra melodické motivy mají krásně studený odér. Hrátky s akustikou kytarové běsnění rozhodně nezjemňují. Poslechněte si „Heretic“. Běsnící šelma v půlce zklidní. Akustika rozehraje harmonické emoce a zároveň stále cítíte neklid pod povrchem. A tak dále. Čím víc uháníme ku konci, skladby jsou zběsilejší a nátlakovější.

Novinku vydává, stejně jako předchůdce, Agonia Records, která dělá pro propagaci kapel první a poslední. Moc se mi líbí působivý obal od Marcela Vasca, který maloval pro Slayer i pro 1349 či Belphegor. Já ho znám především coby člena parádní brazilské černé flákoty Patria. Zvuk je z dílny Endarker Studio Sweden mistra Deva (Marduk). Myslím, že tím je řečeno vše. Kdo rád audiofilní dynamiku, na „Psychopathology“ plivne, kdo rád nařvaný hluk jako Marduk, Ofermod nebo Funeral Mist, bude udiven, že i z tohoto studia vyjde variabilnější výtvor.

Oproti čtyři roky starému přechůdci „Malediction“ máme před sebou záživnou parádní černou práci, která i po x posleších nenudí. Klasický black umí pořád pěkně kousat a zažírat se pod kůži.