Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rauhnåcht - Zwischenwelten

RauhnåchtZwischenwelten

Sorgh15.10.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Melodický black se vším co k němu patří, tedy spousta klišé, jednoduchých popěvků, ale i notně surových pasáží.

Rauhnåcht, neboli noc vykuřování, je stará tradiční slavnost obyvatel Bavorského lesa, která má ochránit před duchy, zlými démony a další nebezpečnou chátrou. Lidé v maskách čertů a bubáků se je snaží odehnat pomocí kravských zvonců, bubnů a všeobecného randálu. Občas taky někdo někoho vykouří, ale to už bez masky a v soukromí. 


Rauhnåcht je také rakouský blackmetalový projekt, za kterým stojí chlapík jménem Stefan. Ten je na rakouské scéně asi známou postavou, protože v jeho portfóliu je celá řada kapel a projektů, ve kterých hrál na co se namanulo. Při pohledu na diskografii jeho projektu Rauhnåcht jsem však zpozorněl, protože se dme nadprůměrnou aktivitou a to je u one man projektů, ale nejen u nich, podezřelé. Často se totiž nadšení nesetkává s kvalitou. Každopádně nechci být sešněrován předsudky a budu se dívat okem nezkaleným, rozpaky z obalu podržím na uzdě.

 

Rauhnåcht se pohybuje v oblasti melodického black metalu, který do sebe absorbuje vlivy folklóru a je očividně hrdý na svůj původ. Po této linie valí i aktuální deska Zwischenwelten. Blízkost alpských velikánů, horských luk a kyprých hospodyněk je slyšet na každém kroku, v hudbě slyšíme kravské zvonce, tahací harmoniku nebo sborové zpěvy. Atmosféra tak má prostor nakynout a přinést posluchači podobné pocity, jaké má osamělý pasáček dobytka, který za zvuků blacku ve sluchátkách vyhání stádo na pastvu. Jádrem je však blacková jízda, kterou pocítíte od prvních tónů a sympatie mají dveře dokořán. Poslouchá se to vcelku dobře, ovšem postupně se vynořují pochyby a dvířka se přivírají s pocitem možné kapitulace. Někde je něco špatně a problém nakonec krystalizuje v pomalých partech, ve kterých hudba často klesá k naprosté jednoduchosti až infantilnosti (Letzter Pfad). Tuctové popěvky se podbízejí školním dětem coby preludium pro xylofon a triangl, snad zamýšlenou záhadnost a tajemství se mnohdy ani nepodařilo nastartovat. Přemýšlím, kde je ta jedinečnost čertího vykuřování? Ovšem jinde se třeba klávesám daří vytvořit žádané emotivní prostředí, kouzelně tupé a podbarvují temné dějství Zwischenwelten

 

 

Plusové body rád udělím za to, že album nemá hluchá místa. Neustálý proud hudby servíruje nápady jako na běžícím páse, takže se ani zdaleka nedá mluvit o zbytečně natahovaném čase a rozplizlých plochách, takzvané vatě. Stále se něco děje a 40 minut uteče jako voda. Kruté, murmurózní pasáže jsou nacpané kytarovými sóly, třískáním do plechových činelů a dramatizovány syntetickými sbory ala Dimmu Borgir. Hodně jsou slyšet čisté zpěvy, které jsou zdravým protikladem bestiálního řevu dominujícímu albu. Rychlopalné úseky alba jsou tím co jej podepírá, zatímco občasné preludování syntetiky jednou zafunguje a podruhé ne.  

 

Zwischenwelten můžeme obvinit ze zbytečnosti, ale o propadák nejde. Splňuje zhruba vše, co člověk od melodického blacku může čekat, ale ani kapku navíc. Strávil jsem s ní několik pohodových hodin bez nežádoucích účinků, ale vracet se k ní už nebudu, protože ve frontě jsou daleko lepší věci a času je málo. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky