Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je rok 2018 a italská progresivní banda Kingcrow to konečně do nás zase valí. Přiznám se, že jejich minulá deska Eidos mé sluchovody dostala a právem si ji řadím mezi ty nejlepší, co se týká progresivně rockových odnoží. The Persistence by se dala částečně označit i jako Eidos part 2, protože má stejný zvuk a není až tak vzdálená. Pojďme si o ní něco říci.

Talent Kingcrow spočívá v nadání složit perfektní melodické skladby, které mají silné refrény a velmi silnou atmosféru. Nemohu minut to, co bylo jasně řečeno už minule, a to je velmi silné ovlivnění Wilsonem (především Porcupine Tree, nejlépe v období In Absentia nebo Fear of a Blank Planet) či tvorbou páně Gildenlöwa (Pain of Salvation). Rád bych tu i citoval kolegu Sarapise, jehož tehdejší odezva mluví sama za sebe:

"Baví mě to velmi, ale některé citace Wilsona, resp. Gildenlöwa mě fakt s*rou. Podobnost je někdy slabé slovo. Např. s tím tleskáním je to jako slyšet "Trains" z "In Absentia". A je toho víc. I z Wilsonovy sólové tvorby. Neříkám, že od roku 2002 už nesmí na desce nikdo tleskat, ale ať s tím hoši naloží trochu jinak. Zaráží mě symbióza originality s plagiátorstvím. Fakt se bez toho neobejdou?"

S novou deskou je to na stejné koleji. A dokonce, snad to už ani nepřekvapí, Daniel Gildenlöw je rovnou hostem této desky. Kingcrow se za své vzory nestydí, rovnou nám je servírují na zlatém podnose. The Persistence je přímočarou progresivně rockovou deskou dneška, která se opět opírá o silné melodie a mnohdy slušně syrové metalové pasáže. Já v tom ale slyším tolik dozvuků desek Porcupine Tree, že to prostě opět nemohu pozvednout na oslavu tvůrčí práce a progrese. Kingcrow jsou nadále stínem na pomezí plagiátorství za slavnějšími kolegy. Poslechnout si tuto desku lze v případě, že vám prostě chybí další tvůrčí tvorba Porcupine Tree a chcete něco z obrazů jejich posledních tvůrčích let. A bez kytarových výjezdů páně Wilsona, bez originálních Barbieriho klávesových partů a té ukrutné baskytary, bicích... no vidíte?! To prostě nejde srovnávat. The Persistence by byla výborná deska, kdyby neexitovaly vzory této kapely. Ale oni existují a existují i jejich desky, které zná každý posluchač takové muziky zpaměti. 

Abych ale jen plošně nenadával, deska je i přes jasné ovlivnění hodně slušná. Poslouchat, jak kapela už dospěla ve velké hráče (a skladatele) a s přehledem tam kope elektroniku, mnoho moderně znějících pasáží... to je prostě paráda. Nic se nepřebíjí, nic nepřečnívá. Není to takový intenzivní tlak na posluchače, jako tomu bylo minule, je to ale stále opravdu příjemný poslech. To mají prostě asi Italové v krvi. A je to další důkaz, že v zemi těstovin, olivového oleje, pizzy a zadku Moniky Bellucci se děje i něco víc, než speedmetalové zpívánky s kýčovitými obaly desek. Je v povaze italské produkce dělat hity a Kingcrow jsou v tom opravdu dobří.

Na závěr stačí snad jen přání, aby to příště šlo hodně vlastní cestou, aby hoši našli cosi jako posvátnou můzu (klidně se zadkem Moniky Bellucci) a dali do kupy desku, která bude plná vlastního Kingcrow rukopisu. Já citím, že na to tahle kapela s přehledem má, jen to zatím neumí podat jinak.