Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo neznáte oregonské Red Fang? Tenhle kvartet vydal v roce 2011 desku Murder the Mountains (svou první na Relapse) a od té doby se počet těch, kdo na úvodní otázku odpovídá kladně, rapidně zmenšil. A nezmenšil se jen bezprostředně po jejím vydání, ale v dalším běhu času úměrně klesal s každým dalším re-pressem, který v říjnu 2013 dosahoval čísla devět a aktuálně je na světě už dvanáctý (!) lis. Srovnání v rámci žánru a scény budete hledat těžko.

Recept Red Fang na úspěch staví na jednoduchosti, nezodpovědnosti, uvolněnosti, drzosti a plechovkovém pivu. Nic originálního (snad kromě videoklipů) ale nenajdete, jejich flanelky jsou stejně kostkované jako tisíc jiných flanelek a vousy stejně dlouhé jako hromada jim podobných vousisek. Red Fang nehrají nápaditě jako Mastodon a nijak zvlášť nevyčnívají z mnoha žánrových kapel, kterých se v poslední době vyrojilo ... no řekněme víc než pár. Přesto se věc zdařila, budiž jim přáno.

Následné album Whales and Leeches (2013) vedle mě proplulo a vlastně už si ani nepamatuju, proč mě nezaujalo víc. Prostě zmizelo v historii. No a neuteklo mnoho vody a nová deska je tu. Potřetí se ctí stejný vydavatel, potřetí se tepe do všeho vážného způsobem dřevácké nevázanosti a opět se točí klipy, které by tohle všechno měly vystihnout něčím vtipným. Respektive natočil se zatím jeden a bohužel se nepovedl, protože přehánět se nemá nic.

Album Only Ghosts se mi zprvu zdálo jako důstojný pokračovatel Murder the Mountains, minimálně pár skladeb tenhle potenciál má. Začít lze hned s úvodními kousky Flies a Cut it Short, které představují Red Fang tvrdé a hlasově nasrané, ale současně i skladatelsky jisté. Skladby jsou v podstatě esencí toho, co tahle kapela představuje, a pokud snad patříte k těm, kdo o nich nemá ani páru, tady se můžete začít rozhodovat. Narovinu je třeba říct, že nového se nevymýšlí nic. To jen tak pro pořádek.

První pochyby přichází po instrumentálním předělu Flames a necelých pět minut songu No Air představuje první z řady problémů. Možná šlo pouze o to vystihnout název, ale skladbě skutečně jakoby došel vzduch a marné potácení se v její druhé polovině sráží úvodní rozlet alba citelně dolů. A stejně tak někde tady je třeba hledat příčinu toho, že všechno ostatní na desce nahlížím víceméně střízlivě a kriticky. Což neznamená bez nadšení, ale modly prostě padly.

A padají dál, The Smell of the Sound a I Am a Ghost se přečkávají podobně těžko. Klipovka Shadows není špatná, ale řekl bych, že snaha odtrhnout pozornost od hudby k ději je pochopitelná. Nepřesvědčuje ani The Deep, která se opět v některých místech převaluje líně a v závěru prakticky vyšumí do ztracena. A to bych u Red Fang nečekal, protože kdo jiný by měl zvedat ze židle než právě oni!

Celkově mám pocit, že nahrávka trpí nevyrovnaností a kapela skladatelsky nepřesvědčuje tak, jak bych si myslel, že by měla. Vaz jí to vyloženě neláme, Red Fang stále umí přijít se skladbami, které dělají čest jejich jménu, ale tentokrát víc než často postrádají lehkost, kterou by tahle kapela měla taknějak zosobňovat. Tvrdší vokální poloha je spíš maskovací, k odvedení pozornosti a bohužel příliš často mám dojem, že pokusy přijít s něčím novým (například skladbu prošpikovat zajímavým přechodem) končí nezdarem a jistota je cítit pouze tam, co mají Red Fang najeté a zažité.