Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Reefer Madness je americký muzikál z roku 1936, který byl agitkou bojující proti marihuanovému opojení. Že se tato idea nesetkala s konečným vítězstvím, můžeme cítit skoro na každém rohu, ale ten film se stal určitě oblíbenou recesí spokojených huličů. Kdoví, jaký postoj k této problematice zaujímá mladá brněnská kapela stejného názvu.

V Brně se to jen hemží mladýma kapelama, ale asi v tom nebudeme kdovíjak jedineční. Od jedné takové nám nedávno přišlo debutní EP, se kterým se odrážejí vstříc nejisté budoucnosti. Dneska prorazit a výrazněji zabodovat, to už chce nějaký kapitál. Tak uvidíme, kam se dopracují Reefer Madness.

Jak už jsem řekl, nedávno vydané EP No. 1 je prvním signálem, který vysílají do světa a přináší skromně naznačenou cestu, na které představují svoje další hudební kroky. Tuto čtyřskladbovou kolekci uložili do jednoduché papírové pošetky zdobené grafikou lehce evokující staré americké reklamy, a i když nejde o nijak zvlášť promakaný obal, svůj ochranný účel plní. A navíc boduje tím, že jde o vlastní výtvor a ne pouze vypálený CD-ROM s oxeroxovanými údaji. Tím hlavním ovšem zůstává muzika.

Reefer Madness tak nějak volně kolísají mezi chraplavým rockem a špetkou bluesového rozjímání. Jakoby se zatím nechtěli nějak zásadněji vymezovat a svazovat hned začátku obručí těsného zaměření. Teprve začalo období pozvolné krystalizace a v tom je nejlepší mít široký výběr materiálu, ze kterého nakonec vybruslí zpracovaný a vyprofilovaný výsledek. Nejde o žádné divoké a uřvané rockery, kteří oslavují každou vypitou basu piv hurónským refrénem. V jejich případě jde o klidnější proplouvání vodami jednoduchým riffů, akustických akordů a výrazně modelovaného vokálu. Zpěvák Lukáš má ve vypjatějších momentech, kdy provětrává vejšky, bohužel pro mě trošku umečený hlas jako Axel z Guns N' Roses. Nejvýrazněji je to slyšet ve druhé skladbě Too Much, Too Soon. Guns jsem nikdy neměl rád, právě Axelův zpěv mi způsoboval pupínky a tahle averze se bohužel přenáší i sem. Mnohem víc mi Lukášův hlas sedí v nižších polohách, kde nakřáplým hlasem hezky vede melodiku skladeb. Too Much, Too Soon je ale moc příjemná písnička.

Dneska vymyslet něco opravdu nového je skoro nad lidské síly a tak i zde je slyšet spousta vlivů. Úvodní riff se tváří jakoby vypadl z kapsy Dark Gamballe, jinde zase cítím trošku Animé. Ale to jsou veskrze příjemné pocity, takže kdyby tam přibylo víc osobní identity, mohla by to být zajímavá kompilace. Beru však, že jde o prvotinu, a na tu je to zahrané dobře. Poslech prvních dvou skladeb nabízí příjemný relax pro chvíle, kdy nic nemusíte, a pro ty je to dobrá volba. Poslední Deffered je naopak ostřejším závěrem, který se nese na vlně příjemné melodie a v rychlejším tempu.

Dost podivně působí fakt, že tři skladby jsou nazpíváné v angličtině a jedna ve slovenštině. Právě ta skladba je, nehledě na jazyk, tím nejslabším článkem alba, přiznávajícím skromnou lokálnost kapely. Na druhou stranu v ní jako jediné cítím ten příjemný dotek blues, který jsem zmiňoval v úvodu. Bohužel ta skladba je vyloženě slabá, ať už jde o text nebo hudbu. Kdyby kluci tuhle položku nezařadili a zůstali u třískladbové kolekce, udělali by líp.

Reefer Madness na svém debutu ukázali, že hrát umí a dokáží složit i příjemné písničky. Jak sem říkal, v každé se najde něco, co už tady bylo, ale upřímně, kdo koho dneska „nevykrádá“? Takže zatím žádné terno ani propadák, zkrátka polojasno a pohoda, kterou by byla škoda kazit zanícenými soudy.