Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hledání informací o kapela Pandra Vox nebyla snadná práce a vlastně si ani nejsem jistý, jestli jsem to, co jsem dohledal, dohledal správně a úplně. Podle všeho tenhle kvartet vznikl v roce 2014 v Paříži, a jak už název napovídá, hodně se toho točí kolem vokalistky vystupující pod pseudonymem (nebo prostě jménem?) Pandra. Femme fatale nebo tak něco. Zbytek kapely pak dotváří trojice muzikantů, kteří si rozebrali bicí, basu a klávesové nástroje. Sestava tedy zajímavá.

Dál se můžete dočíst něco o tom, že Padra Vox hrají alternative trip hop s (nu)jazzovými prvky

a rockovou energií, což je spojení vyvolávající tolik otázek, že je lepší se raději ani neptat.

A pokud jde o dosavadní tvorbu (ať máme ten výčet komplet), tak lze dohledat zmínku

o prvním EP z roku 2015 Hope Is Still Available, ale jistý to není a tak ten komplet raději neberte moc vážně.

Každopádně k nám do redakce doputovalo EP s názvem Windswept, což je pět nových skladeb z letošního jara zabalených v obalu, jehož jednoduchá a poměrně čistá grafika rozhodně neuráží, spíš naopak. A obsah? Tady to bude chtít se trochu soustředit...

A začnu od lesa. Výše jsem uváděl sestavu tvořenou kromě vokálu už jen rytmickou sekcí a klávesami, tedy kombinací, na níž lze stavět netradiční stavbu, protože nikde není psáno, že kytara je nutnost. Do této chvíle naprosto v pohodě a přiznávám, že minimálně instrumentální stránku alba si občas užívám, i když tím ani netvrdím, že nadhozený potenciál je kdovíjak využit. Podle mě není a na řeči o jazzu to zdaleka není, jakkoliv nikomu neupírám právo se mnou nesouhlasit.

Nicméně hlavní slovo - a to jak obrazně tak i bez vytáček - má samozřejmě Pandra, která hozenou rukavici sebevyjádření přijímá především dost ... dost kreativně. Kulantně řečeno. Pandra má výrazný hlas, naprosto si neklade překážek co do jeho využití (zpěv, rap, recitace, mnohdy zásadní změny jeho barvy atd.) a z jejího snažení je cítit především touha posunout vše do roviny vyššího umění. Aspoň takový je můj dojem. Nevím, jestli bych to nazval trip hopem, jazzem, alternativou nebo nějak jinak, ale v podstatě o to vůbec nejde, protože ať už je to, co chce, nelíbí se mi to. Do koloritu hudby zapadají i v textech probíraná témata (kácení lesů, uprchlíci,...), tedy zásadní životní problémy znuděných intelektuálů z velkých měst.

V mnoha momentech mi produkce Pandra Vox připomíná domácí, již nefungující Nierika, kteří mě ale baví o několik koňských délek víc a kteří, ač se umělecky nikdy netvářili (nebo o tom nevím), ve mně vzbuzovali mnohem silnější dojmy. Vedle toho z Pandra Vox cítím velkou snahu o velkou alternativu, což bývá sice velká myšlenka, ale pro většinu podobně uvažujících i velký krajíc končící něčím velkým, co nebudu jmenovat. A Pandra Vox klidně do této snažící se, ale neúspěšné většiny zařadím.