Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Relics Of Humanity - Absolute Dismal Domain

Relics Of HumanityAbsolute Dismal Domain

Victimer3.3.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Pomalá a temná brutalita Relics Of Humanity.

Kataklysmatičtí trýznitelé Relics Of Humanity patří také mezi kapely, které se po dlouhých letech albově vracejí na scénu. Jako běloruská brutalita a temná smrtící vášeň. Hned první tóny novinky Absolute Dismal Domain odhalí, že vrozená. Cháska vzniknuvší v roce 2007 měla doposud na kontě pouhá dvě alba a pak spíš jen paběrkovala. Přípomínala se, ale nijak zásadně. Až letos zkraje roku se z hnusného lůna labelu Willowtip Records vyloupl nový materiál čítající půlhodinu zatuchlé abnormality. S novým vokalistou Flo Butcherem a s notně pomalým, maximálně střednětempým materiálem.

 


Relics Of Humanity hrají brutální death, ale přitom nikam nespěchají. Svůj díl smrtelné podoby nechávají řádně tahat útrobami a dbají na hloubku či efekt. Jejich styl brutality má často doomovou rychlost a onu brutalitu je třeba hledat v choré atmosféře a hustotě, pocitech zmaru. Nebo potom v docela slušně vyklepaných škopcích, jejichž zvuk se nosí převážně v brutal spolcích. Tahle plechařina mě vždycky postaví na nohy. Jinak se během poslechu brodím po pás v bahně a ven to jde fakt ztuha. Relics Of Humanity jsou teď možná pravým opakem nabuzených Defeated Sanity, kteří na sklonku roku vydali výborné album Chronicles Of Lunacy. Tam ta brutalita žije, soustruží a generuje soustavný chtíč opakování. V případě Absolute Dismal Domain to všechno naopak chcípe. Energie není Bělorusům vlastní, jejich novinka je absolutní zatuchlost, pomalá a zkroušená souprava (málem) bez tempa. Důraz je kladen na přehledný a toporný chlív, který je až po střechu ponořen ve tmě. Zrychlení je vágní.


Nové album Relics Of Humanity není složité. Nedá moc práce jej vstřebat a pochopit. Útroby jsou zanícené a vedle pomalejší brutality je tu občasný chladný dokres, kdy se výmluvně objeví kus industriální hmoty. Někdy přímo jako hlavní linie skladby, jindy podprahově, kdy jen čekáte, až se vypotrubí na čestné místo konkrétní skladby. Je pravda, že jsem albu přišel na chuť velmi snadno a pak bojuji s tím, jak ta jednoduchost přebíjí vše ostatní. Matroš Absolute Dismal Domain je chorý a zbloudile děsivý, ale taky předvídatelný a nekomplikovaný. U podobných desek bych si rád užil víc dobrodružství. Přesto album umí zabíjet. Záleží v jakém rozpoložení k němu přistoupíte a jak moc si hodláte lámat hlavu s tím, jestli ukrývá víc než dává napoprvé.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/relics%20of%20humanity%20band.jpg


Já mnoho dalšího neobjevil, ale neberu to jako slabinu. Novinka Relics Of Humanity je stereotypní zatuchlý chlív se stereotypním vokálem. Málo změn, málo rychlosti, ale hodně brutality a posedlosti temným death metalem. Do toho všeho je třeba přičíst kus korodující neutrality. Má to tak být a má to svoje kouzlo. Nevím, jak si pochutnají kovaní brutalisté, já se za ně nepovažuji a beru album spíš z komplexního pohledu. V tomto směru je Absolute Dismal Domain přehlídkou choré líbivosti, samozřejmě tím zvráceným způsobem. Hluboký je především způsob, jakým Relics Of Humanity svůj death dělají, prožitek takový není. Pomalá brutalita zachutná, pocit hry na efekt se záhy dostaví. Výtka? To ani ne. Fakt je, že Relics Of Humanity docela zdatně vybržďují abnormalitu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky