Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Začal bych tím, že Peterovy tvorby si velmi vážím. Na poli minimalisticky pojaté pocitové hudby, v tajuplné říši ambientu a dalších příbuzných vlivů, hraje celosvětově velkou roli. Neméně kladnou pak zastává u mě doma. Také u nás na Echoes nejde o úplného nováčka, kousek prostoru už jsme mu věnovali. A pokud jsem si u minulého alba tiše maloval krajinu a sledoval fascinovaného člověka stojícího na břehu, odkud vše pozoruje, dnes jsem relativně bez práce. Aniž bych to myslel nějak zle. Svůj obrazotvorný pohyb jsem však omezil na minimum, není ho třeba.

Nic si nemaluji, jen tiše souzním s Peterovým typickým rukopisem psaní skladeb. Užívám si TO, co JE na dotek a v těsné blízkosti. To Peterovo už klasické vyjadřování a vidím jej všechno pěkně pohromadě. Kompletně a v kostce. Tu vášeň, melancholii a klidné stíny ukazující někam hluboko pod sebe. Někam, kam se člověk dostane jen v rámci výlovu vlastních výčitek a náhlých slabostí. Structures And Downfall jako by ze všeho nejvíc vyjadřovalo hudbu Petera Bjärgo jako takovou.

Oproti svému předchůdci není tak prosvětlená a atmosférická, ale více skličující a uzavřená v jednom prostoru. Věrná temným strukturám spojení strun a elektroniky. Krásně tajemná a něčím, co dobře nevidíme, zahnaná do kouta. Odtud pak občas bojovně a nabuzeně pokyne, nebo jen schoulená sténá. Ty pohledy dolů bolí, ale stejně tak víme, že na ně neumřeme. Nutí nás k tomu dar pokory, která je stejně silná i v případě vlastního života. Nikdy nesáhneme k tomu poslednímu činu. Peterova hudba není deprese a malý uzlíček nervů. Je to vyprávění ve tmě, pořádání bájných setkání a dobrovolných terapií na bázi snění. A je to kus naděje v nás a naděje kolem.

Peter Bjärgo právě vydal již svoje čtvrté sólové album. Díky odkazu Arcana jsme dobývali okouzlující místa a hleděli z jejich bran daleko do minulosti. S hrdým otiskem dneška. Právě na Structures And Downfall znovu slyším ty asociace na dějiny. Na civilizace, které nemůžeme znát, ale toužíme jim rozumět. Přesně tak na mě působí taková Anemoia & Onism. V předposlední Disintegration Of The Mind zas jakoby ta hrdost a píle vlastní mysli byla na ústupu, ale Peter ji dokáže držet tak pevně, jak jen to jde. Je to přece ona, co nám nedovolí navždy padnout do hlubin.

Bjärgo má k dispozici nové studio Asham Room a album zkomponoval poté, co dlouze hleděl z okna do zasněžené krajiny. Jak prosté. Tehdy vznikl ten nápad vytvořit co možná nejdokonalejší spojení mezi křehkostí, smutkem a touhou se s ním poprat. Snažil se najít a dá se říct i pojmenovat rovnováhu složitých struktur myšlenek a melancholicky vyzývavé jemnosti, ve které hrají hlavní roli posmutnělé vibrace na bázi snových atmosfér. A právě ta kombinace a způsob provedení je znovu to, co povznáší mé poněkud ploché vnímání alba. Pocit komplexního díla, který je nad vším ostatním. Nad jeho skutečným charakterem.

Vidíte, popisuji hudbu Petera Bjärgo. Na album jako samostatný celek zbyl jen malý prostor. Na jednu stranu je to dobrý vzorek pro bližší seznámení, ale moment překvapení v něm nehledejme. Mám z něj zase trvalý a neměnný dojem silného zážitku, jen si jej hodnotím o malý stupínek níže, než byl ranním sluncem zalitý předchůdce Animus Retinentia. Ten si mě získal právě tím příběhem. Nejsem zkrátka tak omámen a ohromen. Jen nehnutě sedím a pozoruji stíny v místnosti. V zajetí větší temnoty...