Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Honza z Lavadome má opravdu čuch na zajímavou muziku. Ať sáhne, po čem chce, pokaždé se jedná minimálně o dobrý tip k poslechu. Většinou se však jedná o prvotřídní laskominu. Zda mezi takové bude patřit i dlouhohrající prvotina italských hrdlořezů s krkolomným názvem Riexhumation The Final Revelation of Abaddon je zajisté otázkou, na kterou lze odpovědět už nyní vcelku jednoznačně – tak určitě!

Rád bych vypíchl hned na začátku fakt, že Riexhumation sází na klasičtější podobu death metalu bez pomocných berliček, technických srandiček nebo disonancí. Do stylově čistého deathu se tu a tam vkrádá brutalita i atmosféra starých časů. Riexhumation z old schoolu doslova sají, nicméně je pozoruhodné, že se jim daří neznít archaicky a nevykrádat nikoho známého, což nebývá, jak víte, v žádném případě samozřejmostí.

Když jsem mrkl na portfolia jednotlivých muzikantů, zaujalo mě, v kolika kapelách hráli/hrají a při letmém poslechu některých z nich, jsem musel uznale pokývat hlavou. Kluci kolem třicítky mají za sebou bohaté zkušenosti a ty zúročují v Riexhumation a The Final Revelation of Abaddon.

V několika recenzích věnujícím se The Final Revelation of Abaddon jsem zaznamenal různá přirovnání. Také si mnohdy takto pomůžu, až mě tohle laciné poukazování na sobě štve. Hehe. Při poslechu Riexhumation s úsměvem zjišťuji, že mě žádná kapela nenapadá. Respektive hned několik a žádná zároveň. S ohledem na parádní growl, brutalitu a staroškolský death by jeden čekal temnotu typu Dead Congregation a ono rozhodně ne! Můžeme samozřejmě citovat klasiky s Morbid Angel, Hate Eternal v čele, ale kluci si na The Final Revelation of Abaddon chtějí své vize dělat po svém. Naservírovali takřka dokonalý deathmetalový mazec, kde je každá vteřina vyplněna napětím a dobrými nápady.

Moc mě neoslovuje obal. Stylově ryzí logo je skvěle archaické, ale font písma názvu nahrávky podle mě ke zbytku moc nesedí. Můj názor. Ani zvláštní front cover s Abaddonem v jakési žárovce mně nic neříká. Když už jsem u kritiky, vůbec ale vůbec nejsem spokojený se zvukem rytmičáku. Je vytažený zbytečně moc nad zbytek, a když se Gio rozjede ze všech sil, trhá to uši. Což je škoda. Nic jiného zvuku nelze vyčíst. Barva nástrojů, jejich souznění s basou i zpěvem jsou skvělé, baví mě a mlsám.

Sice jsem několikrát zmínil brutalitu, ale zároveň musím vypíchnout cit pro chlad a odměřenost. Skladby jsou utkány klidnou nití a s citem pro kytarová sólíčka nad hutnou doprovodkou. Pojmenovat první song Intro se dnes už tolik nenosí a stačilo by málo, aby vše vyznělo naprosto jinak, než by mělo. Intro, které uvádí posluchače do světa Abaddonova konečného návratu je parádní. Žádné zvuky a následná vyklepávačka na činel. Intro je pomalá, zádumčivá instrumentálka, kde se toho děje docela dost. Inbreeding A Final Form In The Flesh na ní skvěle navazuje a předvádí, jak to klukům dobře hraje. Naznačuje, co se bude dít a že lze čekat svižný death, často klouzající do groove houpanic a nebojí se ani razantních zpomalováků. Skladba je jinak rychlá, rytmicky ale na poměry žánru a old schoolu všeobecně pestrá. Hlas zpívajícího kytaristy Giana je lahůdkovým. Gian tahá hlas z hloubek, ale není to žádné bezhlavé ryčení. Svůj growl umí natáhnout a díky tomu skladbám dodává větší atmosféru. Z alba vyčnívající Manifestation of the Horned-Head Presence mi učarovala hned svým úvodem. Po pár vteřinách se vše vrací do brutální tortury, aby vzápětí zazněly nejsilnější melodie a vzdálené syntezátory, podporující kytarové orgie.

Obdivuju Ascension XIV, která opět nabídne pomalejší tempo a silnější atmosféru. Právě do nich hluboký growl sedí nejvíc. Chvilku jsem měl pocit, že poslouchám dokonce Nocturnus… Uf! Pěkný stylový rozptyl. Podobných parádiček se na The Final Revelation of Abaddon dočkáte hned několika. Myslím, že závěrečná Triumph Of Perfect Darkness svojí hymnickou silou je více než jen důstojnou tečkou za příjemně upřímným deathmetalovým albem. Je-li tohle startem a slibným začátkem, jsem netrpělivě napnut, s čím Riexhumation přijdou příště.