Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na světové scéně se pohybuje nespočet talentovaných progresivně – metalových kapel, z nichž mým uším ladí obrovská spousta z nich. V současné době lze s potěšením říci, že většina těchto kapel je na vysoké technické úrovni a že už se jen stěží dá posoudit, kdo má techničtěji obtížnější hudbu než jiný. Někteří vycházejí ze 40 let starých progresivních postupů prvních artově otevřených kapel, jiní se snaží jít zcela novými cestami a další se rádi ztrácejí v instrumentálních orgiích, často až na hranici uchopitelnosti. Jen málokdo dokázal vytvořit vlastní zvuk a zcela ojedinělý styl, který rozeznáte na sto a více honů. Takových je opravdu málo. Málokdo z vás, drazí čtenáři, klikl na tuto recenzi s tím, že by tuto partu neznal. Určitě budete souhlasit, že Riverside patří mezi ojedinělý spolek, co stále dokáže překvapovat, a přitom jej poznáte velice rychle. Mají osobitý přístup k věci a jejich tvorba se vyznačuje prostě „Riverside feelingem“, na který mají vlastní patent.

Začalo to příjemně progresivním – a v té době už řádně našlápnutým – albem Out Of Myself. Pokračování této prvotiny, Second Life Syndrome, se pro mne stalo jedním z vrcholů progresivní tvorby, hrdě po boku tehdejších Porcupine Tree, Spock´s Beard a Pain Of Salvation. Ostatně toto CD je jedním ze stále „nejprotáčenějších“ v mé sbírce. REM - spánková fáze, tedy Rapid Eye Movement, přineslo další porci podobně laděné progrese s většími vlivy experimentů se zvukem a písňovější formu tvorby. Anno Domini High Definition bylo prvním větším vývojovým krokem s mnoha překvapeními a opět hutnějším zvukem, než na jaký jsme byli u Riverside zvyklí. A nová, zcela aktuální deska, je tady. Jaká vlastně je? Nepoužiju otřepané fráze o „překračování vlastního stínu“, protože tvorba Riverside není o překonávání sebe sama.

Shrine of new generation slaves je jejich první deskou, kde ve velké míře ubylo experimentů v progresivní složce a celé to zní hard rockově. A to včetně Hammond rejstříku, velkých těžkých riffů a ještě větší orientaci na písňovější formu. Je opravdu velice zajímavé sledovat, jak se do jejich tvorby postupně více dostává hlas Mariusze Dudy, jehož hlasivky se třeba na Second Life Syndrome dostaly do popředí podstatně méně než v současnosti. Podobně lze pozorovat vývoj v prostoru daném kytaře, kterou Piotr Grudziński doslova psal melodickou stavbu hudby Riverside. Na Shrine of new generation slaves se naopak všemi nástroji soustředěně buduje pevný celek a do bohatých instrumentací, známých z období před Anno Domini High Definition, se skupina pouští podstatně méně. V neposlední řadě bych vyzdvihl klávesový rejstřík Michała Łapaje, který si hodně užívá Hammondky a dává Riverside podstatně jinou atmosféru, než jakou měla tato kapela třeba ještě na minulém albu. Michał Łapaj samo sebou nezapomíná ani na moderně znějící výrazivo, tolik osobité jen pro tuto kapelu a tvoření její atmosféry.

Deska působí opravdu silně a jinak, než předchozí počiny. Sám na sobě jsem zpozoroval efekt, že jsem se poprvé do jejich tvorby nedokázal dostat tak lehce hned napoprvé. Ubylo chytlavějších pasáží a album se stalo naopak kompaktním celkem, který si vyžaduje ještě o fous větší soustředění. Navíc cítím, že se do jejich tvorby postupně promítá Mariuszovo nitro, schované v projektu Lunatic Soul (hodně zajímavá Deprived – včetně hostujícího saxofonu, což u tohoto nástroje zjistili kdysi dávno i Dream Theater, na mém nejoblíbenějším albu Images and Words). Zvukově vytříbená produkce je příjemnou jistotou, kterou disponuje dnes již většina progresivních spolků.

Bonusem k tomuto albu je v jeho 2CD edici disk „Night Session“, což je taková experimentálnější tvář v rytmech a náladě Lunatic Soul. Zde lze mimo jiné zjistit i to, že saxofon byl využit i v o něco hojnější míře.

A co na závěr? Zbývá konstatovat, že Riverside předvedli další velký kousek, který by neměl uniknout žádnému z příznivců progresivního rocku / metalu. Je to opět jiné - může se dokonce stát, že ti, kdož neměli Riverside rádi, změní názor a naopak. Já si potvrdil opět to, že tato kapela je stále jednou z mála jistot v současném hudebním vesmíru, a že je na co se těšit. Jak to máte s deskou vy?