Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Riverside - Shrine of New Generation Slaves

RiversideShrine of New Generation Slaves

Ruadek7.5.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Překvapivě hard rockově orientovaná nahrávka, která skrývá nejedno překvapení. Polská stálice na scéně je tu s novou deskou, na kterou se vyplatilo počkat.

Na světové scéně se pohybuje nespočet talentovaných progresivně – metalových kapel, z nichž mým uším ladí obrovská spousta z nich. V současné době lze s potěšením říci, že většina těchto kapel je na vysoké technické úrovni a že už se jen stěží dá posoudit, kdo má techničtěji obtížnější hudbu než jiný. Někteří vycházejí ze 40 let starých progresivních postupů prvních artově otevřených kapel, jiní se snaží jít zcela novými cestami a další se rádi ztrácejí v instrumentálních orgiích, často až na hranici uchopitelnosti. Jen málokdo dokázal vytvořit vlastní zvuk a zcela ojedinělý styl, který rozeznáte na sto a více honů. Takových je opravdu málo. Málokdo z vás, drazí čtenáři, klikl na tuto recenzi s tím, že by tuto partu neznal. Určitě budete souhlasit, že Riverside patří mezi ojedinělý spolek, co stále dokáže překvapovat, a přitom jej poznáte velice rychle. Mají osobitý přístup k věci a jejich tvorba se vyznačuje prostě „Riverside feelingem“, na který mají vlastní patent.

 

Začalo to příjemně progresivním – a v té době už řádně našlápnutým – albem Out Of Myself. Pokračování této prvotiny, Second Life Syndrome, se pro mne stalo jedním z vrcholů progresivní tvorby, hrdě po boku tehdejších Porcupine Tree, Spock´s Beard a Pain Of Salvation. Ostatně toto CD je jedním ze stále „nejprotáčenějších“ v mé sbírce. REM - spánková fáze, tedy Rapid Eye Movement, přineslo další porci podobně laděné progrese s většími vlivy experimentů se zvukem a písňovější formu tvorby. Anno Domini High Definition bylo prvním větším vývojovým krokem s mnoha překvapeními a opět hutnějším zvukem, než na jaký jsme byli u Riverside zvyklí. A nová, zcela aktuální deska, je tady. Jaká vlastně je? Nepoužiju otřepané fráze o „překračování vlastního stínu“, protože tvorba Riverside není o překonávání sebe sama.

  

Shrine of new generation slaves je jejich první deskou, kde ve velké míře ubylo experimentů v progresivní složce a celé to zní hard rockově. A to včetně Hammond rejstříku, velkých těžkých riffů a ještě větší orientaci na písňovější formu. Je opravdu velice zajímavé sledovat, jak se do jejich tvorby postupně více dostává hlas Mariusze Dudy, jehož hlasivky se třeba na Second Life Syndrome dostaly do popředí podstatně méně než v současnosti. Podobně lze pozorovat vývoj v prostoru daném kytaře, kterou Piotr Grudziński doslova psal melodickou stavbu hudby Riverside. Na Shrine of new generation slaves se naopak všemi nástroji soustředěně buduje pevný celek a do bohatých instrumentací, známých z období před Anno Domini High Definition, se skupina pouští podstatně méně. V neposlední řadě bych vyzdvihl klávesový rejstřík Michała Łapaje, který si hodně užívá Hammondky a dává Riverside podstatně jinou atmosféru, než jakou měla tato kapela třeba ještě na minulém albu. Michał Łapaj samo sebou nezapomíná ani na moderně znějící výrazivo, tolik osobité jen pro tuto kapelu a tvoření její atmosféry.

 

 

Deska působí opravdu silně a jinak, než předchozí počiny. Sám na sobě jsem zpozoroval efekt, že jsem se poprvé do jejich tvorby nedokázal dostat tak lehce hned napoprvé. Ubylo chytlavějších pasáží a album se stalo naopak kompaktním celkem, který si vyžaduje ještě o fous větší soustředění. Navíc cítím, že se do jejich tvorby postupně promítá Mariuszovo nitro, schované v projektu Lunatic Soul (hodně zajímavá Deprived – včetně hostujícího saxofonu, což u tohoto nástroje zjistili kdysi dávno i Dream Theater, na mém nejoblíbenějším albu Images and Words). Zvukově vytříbená produkce je příjemnou jistotou, kterou disponuje dnes již většina progresivních spolků.

 

Bonusem k tomuto albu je v jeho 2CD edici disk „Night Session“, což je taková experimentálnější tvář v rytmech a náladě Lunatic Soul. Zde lze mimo jiné zjistit i to, že saxofon byl využit i v o něco hojnější míře.

 

A co na závěr? Zbývá konstatovat, že Riverside předvedli další velký kousek, který by neměl uniknout žádnému z příznivců progresivního rocku / metalu. Je to opět jiné - může se dokonce stát, že ti, kdož neměli Riverside rádi, změní názor a naopak. Já si potvrdil opět to, že tato kapela je stále jednou z mála jistot v současném hudebním vesmíru, a že je na co se těšit. Jak to máte s deskou vy?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Zdeněk / 11.2.23 11:34odpovědět

Při zpětném pohledu jedno z nejlepších alb kapely

Jarda Orlík / 12.3.16 18:23odpovědět

Hudba sice pěkná, ale příliš poplatná některým vzorům. Jmenuji: Porcupine Tree nebo její fůze s Liquid Tension. Nic originálního, byť je to fakt dobré. Ale třeba připoslechu Lucid Dream ale i většiny jiných skladeb, uvažuji, ze které fošny Porcupinů to je.

Jirka D. / 7.5.13 11:11odpovědět

Souhlas, novinka Riverside patří k příjemným deskám jarní sezóny. Zmíněná 2CD edice je fajn sběratelský kousek, i když k druhému CD se často nevracím.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky