Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V Roce 2002 bylo ve Studiu3 na Barrandově natočeno velice zajímavé album. A to nejen na české poměry. V roce, ve kterém přišli Korn s deskou Untouchables a Deftones ještě čerpali z úspěchu přelomového díla White Pony. Papa Roach přišli s Lovehatetragedy a Linkin Park pomalu skládali materiál na Meteoru. Všechno nu-metalové vřelo invencí a byla to doba velkých alb. Řekl bych těch opravdu zásadních pro celý rockový / metalový vývoj moderních kořenů této hudby. Nejen na americkém kontinentu přicházelo stále více a více odpovědí na dravé kapely a styl, odkojený hardcorem, měl svou zlatou éru. V naší republice v té době moc odpovědí nebylo. To, co pomalu začalo vřít, přišlo až o několik let později. Neříkám, že to byly kdovíjak kvalitní odpovědi, ale aspoň se něco dělo. Cocotte Minute svou první placku nahráli až o dva roky později, hodně zajímavou prvotní desku nahráli v tomto roce The Switch – M.A.D. A pak tu jsou Riviera Playboyz. Skupina, co si odjela turné s Kabáty a tuším, že předskakovali Danu Landovi a jinak se po nich docela slehla zem. Album v době, kdy vyšlo, nezaregistroval téměř nikdo a vlastně se ani nedalo dost dobře sehnat. Já se o něm dozvěděl díky tehdejšímu pořadu na Radiu 1 s názvem EBM's not dead. Kluci byli pozváni jako hosté tohoto jinak striktně EBM pořadu (tedy ona netaneční syrová forma elektroniky) a pustilo se docela dost ukázek. Také se řeklo, kdy to vyjde a kde to seženu. A bylo vymalováno – já měl v té chvíli jasno, to si prostě musím koupit. OkoZla znělo na tu dobu neuvěřitelně syrově, výborně, tak trochu „nečesky“ (ač to nerad říkám).

Placka začíná sirénou a perkusemi; zefektovaný, řádně hluboký hlásek nám oznámí, co že to právě začínáme poslouchat a pak se to doslova utrhne ze řetězu. Nával kytar a hodně výbušná rytmika, hardcoreové frázování, trochu řevu kdesi kousek nad dunící baskytarou. Nával silně přisprostlého textu ladí s nástroji a sedí tomu všemu jako hrnec na hlavě. Zazní velmi neústupná mantra...

Nasypem ti houby do rektální trouby

Velmi výborně vyvedený zvuk celé té hlučící mašiny je dle mého názoru to nejpovedenější, co v té době v této krajině vzniklo. Na to, že si to kluci zvučili sami, klobouk dolů. V té době se mi doneslo, že kytarista z Riviery je jinak velmi zručný kytarový technik – a je to sakra znát.

Dvojka se rozjede v rytmu zcela originálním a brzy zjistíme, že na takové věci si budeme muset zvyknout. Didgeridoo je zde pevnou součástí a má své jasné mantinely. Kytary drtí tak akorát, hodně prostoru má baskytara, více než malou porci si pro sebe bere i elektronika (různé echo ozvěny, efekty, zpětné vazby a nejspíše dost slušně dlouhá postprodukce desky).

Ležíš na podlaze, koberec to ví, ale je to málo, kdosi napoví
Leden, únor stíhá, sněhu pořád dost
Ještě pár let zbývá
FETUJ, FETUJ PRO RADOST

Dlouhá stěna bílá, co táhne se jak smrad
Nikdy neumírá, jde z ní věčnej chlad
Už dohasly ty kamna, došlo řezivo
Ode dneška shnáníš v pekle palivo.

Album protne další zásek, texty jsou podobně trhlé a své jako doposud. Yehowina tak trochu přešlapuje a je netrpělivá.

Bůh už ti nic neodpustí, je to jeho vina!

Cing má opět trochu jinou strukturu, kytary řežou jen občasně a přidávají se jen v refrénu. Rytmika baskytary a bicích ve spojení s frázováním bohatě stačí. Cing se ozve několikrát, zlověstný dutý kmen rozproudí krev v žilách. Stroj začne velmi intenzivně a nepoleví. Všechno to připomíná Rammstein švihnuté nu-metalem. Hodně dobré hlasové efekty bodují.

 Skladba Sin City má svůj jasný vzor, textově rovněž. K tomuto libému songu jinak vznikl podobě příjemný videoklip z kanalizací. Zde dominuje především textová stránka a hudba svou intenzitu stupňuje pozvolna. Kombinace kytar, basy, bicích a didgeridoo je patřičně šílená a když do toho ještě kytary vrství semtam nějaký efekt, je to hodně zajímavý poslech. N.R.M.C. je taková motorkářská pocta, patřičně syrová a uřvaná. Okozla je titulní píseň se svou vlastní temnou atmosférou a docela odlišným přednesem zpěváka. Je to taková nervní kytarová práce, co postupně graduje a tlačí na pilu. Emoon je spolu s In D Morning instrumentálkou a to patřičně promyšlenou a skvěle se hodící. Ta první posluchače uvolní z náporu, přesto nepoleví v tlaku natolik, aby si pospal. Ta druhá album částečně uzavírá (třináctá skladba je libůstka podobná pokusům Pražského Výběru zkusit věci pozpátku) a je čistě ambientní, elektronickou záležitostí.

Pheezl byla svého času (a možná ještě je) oficiálně zakázanou skladbou. Inu, je docela veselá.

Si fízl, fízl
Fízlího fotra fízlí syn

Zaseklá policejní siréna, hrubozrný nářez (asi nejdivočejší věc na albu) a rubanina. Veselé melodie nejsou a popravdě, kdo by je taky čekal, že? Riviera je posledním zástupcem v řadě a tak nějak příjemně uzavírá spolu s In D Morning celé album. Oslavný refrén na Rivieru a konec zvonec.