Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Postavit vedle sebe Sargeist se Serpent Noir může napadnout pouze World Terror Committee. Obě kapely nemají krom vydavatele a black metalu nic společného. A tím myslím opravdu nic. Sargeist i Serpent Noir ke své hudbě přistupují z opačného konce blackového spektra. Duchovního i hudebního. Zatímco Sargeist útočí na posluchačovy smysly animálně s ďábelskou razancí, Serpent Noir letí na dračí vlně a vyznačují se spíše rozvážnější a pozvolnější silou opírající se o starý hard `n` heavy.

Alespoň je sranda, jak by řekl klasik. Transcendental Black Magic je společné dílo dvou entit, mající v mém srdci výrazné místo. Album je příjemně dlouhé, a byť se jedná o totálně nesourodý materiál, funguje vedle sebe naprosto přirozeně. První čtyři skladby patří řeckým dragonům Serpent Noir. Jejich příspěvek je rozdělený ve čtyřech kompozicích, jež jsou opět o chloupek odlišné od Death Clan OD. S tím rozdílem, že mezi Erotomysticism a zmíněnou řadovkou bylo rozdílů hned několik, kdežto skladby na splitku v podstatě rozvíjí předešlou desku. Netuším, zda se jedná o zbytkový materiál, natolik nejsem s okolnostmi vzniku Transcendental Black Magic obeznámený. I když jeden nikdy neví. Tempo všech čtyř skladeb nepřekročí střední rychlost. Produkce je krapet čistší a atmosféra přívětivější. Jestliže mi minule Serpent Noir v náznacích připomínali starší Therion, nyní se tento fakt jeví mnohem výrazněji. Jako bychom se ocitli v dobách Symphony Masses a Lepaca Kliffoth. Zejména u Epiklisis Tou Eosforou mám tento pocit nejsilnější. Zatímco tehdy se jednalo o progresivní vývoj temného metalu, dnes působí značně archaicky. Nevadí mi to, užívám si. Avšak na mohutnější dojmy z alba si musíme počkat…

Sargeist posluchači pozvolnou náladou Serpent Noir poněkud vyklidněnému nečekaně rozkopne mozek a ukradne si veškerou pozornost zcela po svém. Trojice skladeb je jiná než jsou ty z Unbound nebo Death Veneration. Jsou zde melodie, typický rukopis Shatraugovy kytary či Profundova vřískotu, avšak ta tam je přívětivost předchozích nahrávek. Osmiminutová vyhlazovačka God of the Darkest Dawn stihne promrsknout nenávistnou torturou melodické vyhrávky a zavítá i do pozvolnějšího podsvětí. Dlouhé skladby má Shatraug rád. Ne pokaždé se mu daří udržet silný motiv po celou délku, avšak v Sargeist tento problém nemá. V Sargeist se mu daří. God of the Darkest Dawn připravuje půdu pro jednu z nejsilnějších skladeb kapely posledních let - Spirit Nox Famuli. Z její zloby a špinavosti se mi tají dech a běhá mráz po celém těle. Punk pánové umí sakra dobře. Divoký, hnusný a zlý punk! Ve spojitosti s atmosférickými kytarovými harmoniemi, urputným tempem a odporným vokálem mi skladba připomíná, proč jsou Sargeist výjimečnou smečkou a proč miluju black metal! Uf! Nádhera a skvost! Ani v závěru kapela nesleví z nejvyšších otáček. Nejkratší The Eleventh Claw je zároveň i nejpřímočařejší sypanicí, ze které mráz a jed doslova čiší až do nezdárného konce. Peklo na zemi.

Serpent Noir i Sargeist tedy představují nesourodou uměleckou směs, avšak každá po svém umí svého posluchače vtáhnout do magických osidel. Alespoň já se nechal vlákat a nechce se mi jejich světy opustit ani na moment. Jestliže mělo tohle split album nalákat příznivce na dlouhohrající album, já nalákán jsem. I kdyby ovšem nemělo další roky už nic být, mně to stačí. Společné nahrávky nevyhledávám, ale takové můžu. To žeru, žeru a rád!