Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Irskou scénu nemám tolik zmapovanou, několik kapel z tamních končin mě však do kolen dokázalo do kolen dostat. Například velkolepí Slidhr nebo částečně irští Rebirth of Nefast. Schválně jsem zmínil tato jména, protože podobnými kouty černé muziky se ubírá i relativně mladé irské duo Scáth Na Deithe. Oba pánové se pohybují na irské scéně pár let, ale i za tu chvíli už na sebe dokázali upozornit v pár zajímavých kapelách. Kdo čeká upocené snahy začínajících muzikantů, čeká marně. Scáth Na Deithe se jisté kostrbatosti nevyhnuli na debutovém EP The Horrors of Old. Na prvním dlouhohrajícím albu Pledge Nothing but Flesh už byli horkým tipem pro hledače skrytých pokladů, ale stále jim do dokonalosti chyběl pořádný kus. Nevím, jestli se na novince The Dirge of Endless Mourning kýžené dokonalosti dočkáme na sto procent, ale posun mezi oběma nahrávkami je markantní. Konečně se dějí věci!

The Dirge of Endless Mourning vládnou stejnou měrou temné, black metalové ostny s atmosférickými vstupy ponurého death/doomu. Díky vhodné stopáži má čtveřice kompozic možnost se rozvinout a předvést sílu v prostoru. Do zlovolně smrtícího pochmurna vstupují éterické vyhrávky a poutavé melodické linky lehkým krokem. Chtěl jsem se vyhnout veškerému přirovnání, protože i přes jistou podobnost stylového řazení k výše zmíněným veličinám, zkouší jít Scáth Na Deithe vlastní cestou a často končí u břehů melancholického smutku a zmaru. Na romantické spády doomových kapel devadesátých let můžeme ovšem v klidu zapomenout. Když už by mě měla jedna kapela napadnout, tak s hodně přivřenýma očima The Dirge of Endless Mourning občas klouže k dobám, kdy se Anathema rochnila v drtivé bolesti a nebála se dlouhých ploch beze zpěvu jen tak se vlnit a prokletě tichnout.

Scáth Na Deithe Anathemě samozřejmě podobní nejsou ani trochu. To jen ty chvilkové návaly beznaděje a zmaru a zároveň opravdu hezkých melodií mi sympatické anglány připomněly. Hlavní protagonista, multiinstrumentalista a zpěvák, Cathal Hughes má o svém umění jasno. V každé skladbě se nechává unášet její atmosférou. Na refrény a sloky se příliš nehraje. Ony hezké melodie a tiché prostředí bývají ničeny bouří hlukových stěn, které pomáhá vskutku stejně tak hravým způsobem stavět bubeník Tom Woodlock. Ten se oproti minulému albu z regulérního člena stal pouhým hostem. Doufám jen, že se objeví i na další nahrávce, protože jeho citlivá hra posunuje Hughesovy nápady do mnohem pestřejších možností. Mít vedle sebe méně vynalézavého bubeníka, který se umí rozběsnit i jen tak vyklepávat do melodií tepavý rytmus, není samozřejmostí.

Líbí se mi, jak kluci přistoupili i ke zvukové podobě The Dirge of Endless Mourning. Produkce alba je chytře různorodá. Kytary mají jasné kontury, je vidět, že se jim věnovalo nejvíce péče. Basa buble, aby se neřeklo, a bicí se zpěvy jsou svým způsobem bahnité, méně důrazné, spíše prostorné a nejasné. Být vše detailnější, myslím, že by album nebylo tak poetické.

Scáth Na Deithe ušli za pár let velký kus cesty, zní velice vyspěle. Jsou extrémní, zlí i jemní a náladoví. Umí zuřit a děsit své okolí, aby je pak potahali citovou hloubkou a osudovými melodiemi. I přes to, že se zatím nevyhnuli různým vlivům, je The Dirge of Endless Mourning nahrávkou velice zdařilou, která se poslouchá sama, nenudí a obsahuje dostatečné množství silných momentů, které by jim cestu na výsluní z naprostého undergroundu mohly zaručit.