Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Melodický death metal made in Göteborg nám za svou letitou historii dokázal nabídnout mnoho slastných okamžiků, řadu neotřelých nápadů a především plejádu výborných hráčů. Byla to ve své době nová generace hudebníků, kteří chtěli smrtící kov pojmout jinak, přístupněji a s větším důrazem na melodiku. A především se švédským přístupem, zvukem a tonáží, což je pro zasvěcené samostatná liga metalu.

Zrodily se stálice, z nichž některé do dnešního dne nepřežily. Především nadčasoví At the Gates – ačkoli jsem zatím nikde nezaznamenal oznámení o ukončení kapely – nevydali od roku 1995 žádné nové album a to je docela škoda. Na druhou stranu pro mnohé je to kapela jediného geniálního alba, oznamujícího, jak se to vlastně má s rudým nebem. Vedle těchto krotitelů živelných rytmů se děly věci především okolo dvojice nerozlučných kapel, In Flames a Dark Traquillity (kteří si v počátcích prohodili zpěváky). Vedle nich se postupně zrodilo několik dalších, které se opíraly o základní melodické tonáže ve středním tempu, z nichž o jedné z nejzářivějších chci napsat v dnešní vzpomínce.

Kapela Gardenian je jak jinak než z Göteborgu a její existence je úzce propojená s In Flames, za což může Niclas Engelin, který nejen že dodnes s In Flames hraje, ale navíc pořádá letmá dostaveníčka s míchačkou dalších členů stylově souputnických kapel typu Passenger. Zahradníky (Gardenian) jsem objevil v době, kdy mi v uších zněly převážně akordy a dvojšlapky jejich slavnějších spřízněnců a tuto porci jsem přivítal s nadšením. Hudba těchto vyznavačů zeleně (neplést s Type O Negative) je stylovou rubačkou v tom nejlepším duchu melodického death metalu, jakou mohou švédské mozky vyprodukovat. Atmosféra, nahuštěné vyhrávky, lehce dřevní zvuk a melodie vs. ostří ve vyvážené míře.

Soulburner mohu vřele doporučit každému, kdo postrádá starý dobrý melodický metal se švédskou příchutí akorát tak do skoku. Devízou alba budiž prakticky všechny skladby, které svou barvitostí velice mile překvapí. Ačkoli jsme stále u hrubé rubanice, hoši se nebáli prosadit ženský zpěv v refrénech (nestaví na něm, ale obohacují konstrukci) a především nechali zazářit jakési dvojče Bruce Dikinsona – Erica Hawka. Tento pán dominuje úžasným pěveckým výkonem na několika skladbách, kde doslova strhne posluchače na svou stranu. Má typický heavy metalový ječák (ovšem se sytostí zcela jinde, nutně se nepouští do výšek a zachází s výrazem a polohami zkušeně jako pravý mistr), který ve spojení s leckdy dřevním kvapíkem vyznívá nečekaně dobře.

Eric Hawk, to znamená v této vzpomínce především suverénně nejlepší skladbu od Gardenian v jejich historii (nejen na Soulburner). Small Electric Space je rozkošným příkladem dokonale napsané skladby, kterou Eric táhne na svém hlase jako král. A spodek duní v tom nejlepším, co dokáže tento styl vůbec nabídnout. U Gardenian platí: poslechněte si tuhle skladbu a rozhodněte se, zda chcete slyšet víc. Už teď vám mohu téměř s jistotou garantovat, že slyšet víc zatoužíte.

Soulburner ve své době nabídl velkou porci výborné instrumentace, proplétajících se kytarových vyhrávek a nebývale temné a hutné atmosféry. Kapela už toto dílo nikdy nezopakovala, ačkoli Sindustries nebyla vyloženě špatnou deskou. Od té doby kapela mlčí, čtrnáct let je dlouhá doba, za kterou žádný následovník už nepřišel. Počet aktivit jejích členů zřejmě přesáhl únosnou mez nebo prostě hoši skrze Gardenian už dokázali říci posluchači vše, co chtěli.