Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na soupisku letošních hrůzostrašných děl lze se zcela čistým svědomým a poťouchle úlisným úsměvem zapsat i jméno kapely Shrine Of Insanabilis. Že vám to nic neříká? Není divu, jelikož identita je dosud úspěšně maskována a to tak, že autoři nejsou schovaní ani za pseudonymy. Prostě nikdo. Je otázkou času, jak dlouho se bandě podaří držet své iniciály v tajnosti, ale uvidíme. Na skupinu novou (vznik 2015) je to tah možná atraktivní, možná zbytečný, ale to už je čistě na individuálním vnímání každého z nás.

Shrine Of Insanabilis se toho nebojí a svojí prvotní nahrávku, tedy aktuální debut Disciples Of The Void, ihned svěřují do rukou těch nejpovolanějších. Stačí vyslovit ta jména: World Terror Committee (vydavatel), Teitan Arts alias David Glomba (tvůrce obalu). Zasvěceným by se měli rozzářit oči. Tím se vlastně dostávám i k tomu, co kapela hraje za žánr. V úvodu jsem naznačil, že půjde o položku děsuplného seznamu letošních desek a je tomu skutečně tak. Žánr black metal je to, co rozhýbe potenciální zájemce.

Mistr Glomba obdařil nahrávku skvostným obrázkem, který už od pohledu celkem dobře poodhaluje autorův rukopis. Však si srovnejte tento výtvor ještě s obálkami posledních Cult Of Fire, Death Karma, Inferno… Zkrátka ta okultní esence je momentálně v kurzu a není to jen případ Teitan Arts. Už samotný obal dává tušit, kterým směrem se bude poslech desky ubírat. Vytváří tak příjemnou symbiózu mezi prožitkem, který zachytí oko a ucho.

Posledně jmenovaný orgán bude mít co dočinění s příjemně propracovaným black metalem, který má tendenci vším pohrdat. Avšak svou jedovatou slinu plive s grácii a odměřeností aristokrata a ohlodává posluchačovu trpělivost až na samotnou dřeň. Pohrává si s nervovým vypětím a vymáchává přítomným ústa v kalné vodě smrdutého rázu. Samo sebou, že nad každou špínou létají mouchy a nejinak je tomu i zde. Občas se nějaké to prázdné, hluché místo zkrátka objeví, i když lze s přihlédnutím na teoretického nováčka (stále nevíme, kdo za tím vším stojí) oko přimhouřit. Na druhou stranu je to nahrávka dost silná na to, aby po nějaký čas trávila v mysli těch, kteří tomuto žánru podléhají. Vyzdvihl bych rovněž tah nejít do rozmáchlejších kompozic a jen několik skladeb (všehovšudy dvě) rozmáznout na plochu delší šesti minut. Ostatní songy tak tlučou více přímočaře a jdou přímo k podstatě. Takže žádné honění upoceného trika s loupajícím se a nečitelným logem dávné ikony.

A ta prokletá atmosféra… Ta tajuplná společnice protkávající veškeré vážně myšlené nahrávky. Její dotyk ucítíte i tentokrát, a to i přes absenci nějakých kláves, čistých zpěvů, doprovodných zvuků chladné přírody apod. Stačí se nechat ponořit do tmavých tónů hudby, jejíž noty jsou psány mourem smíšeným s krví. Vskutku oblíbitelná záležitost a zároveň střídmě se držící u dna propasti. Na vyšší příčku to určitě nemá, ale jako první škrábanec se zarývá citelně hluboko. Určitě lze vést řeči na téma „co desce chybí“, ale i tak jde o slušný kousek. Tak prosím… dýchejte zhluboka.